Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bylo jich pět

    Psaní o herectví je teatrologická Popelka. Z pochopitelných důvodů – je-li už samo divadlo uměním pomíjivým, je herectví jeho nejpomíjivější součástí. Pokud se obraz inscenačního celku dá i z tříště vzpomínek, recenzí, fotografií a režijních knih ve zdárném případě vybudovat tak, že je schopen poskytnout relativně celistvou představu o tom, jak to asi mohlo vypadat (jak to dokazují třebas Na Pohádku máje Kláry Hanákové nebo radokovské studie Honzy Petružely), jednotlivý herecký výkon je bez záznamu (a leckdy i s ním) mimořádně těžké přesvědčivě evokovat. Zbývají v zásadě fotografie a kritiky: fotografie ovšem nemusejí být reprezentativní, rekonstrukce na základě dobových recenzí znamená často destilovat z obecného ještě obecnější. Při líčení hercovy umělecké dráhy vcelku přibývají další nesnáze – hercova fyziognomie, osobnostní vyzařování, setkání či nesetkání s určitými rolemi, přízeň či nepřízeň režisérů, štěstí či neštěstí na partnery… to všechno mohlo mít na výsledek jeho tvůrčího úsilí zásadní vliv, to všechno mohl ovlivnit málo nebo vůbec, to všechno se teatrologovi nesnadno odděluje od tvorby samotné jako pouhé „okolnosti“.

     Není divu, že pozornost, kterou česká teatrologie věnuje herectví, je nevelká. (Mám na mysli texty o konkrétních hercích a jejich tvorbě, nikoli obecné teoretické či pedagogické úvahy.) Zabývá se jím soustavně jediné pracoviště: Ústav scénické tvorby pražské DAMU, s asi nejpřesvědčivějšími výsledky v knihách Zuzany Sílové Generace a kontinuita (2009) a Komedianti na české scéně (2014). Mimo něj jde o solitérní pokusy jak ve snaze postihnout konkrétní dobový styl či metodu (Fauefekt Martiny Musilové, 2010) či v zaostření na konkrétní osobnost (loňská monografie Martina Švejdy o Ivě Janžurové).

    Tato tuzemská bilance slouží především k vyjádření respektu, který ve mně budí Javiskové osudy slovenského teatrologa Karola Mišovice. Autorsky plodný třicátník pouhý rok po rozměrné disertaci o Jánu Borodáčovi publikoval pětici portrétů předních slovenských hereček, jejichž kariéra kulminovala v padesátých a šedesátých letech (Mária Prechovská, Eva Kristinová, Viera Strnisková, Zdena Gruberová a Eva Poláková). Historický kontext zjednává impozantně působící úvodní studie, což jsou vlastně stručné dějiny slovenského ženského herectví; nechybí zde soupis divadelních rolí všech zmíněných dam ani množství výmluvných a výklad dobře dokreslujících fotografií. Kniha více než pětisetstránková, v solidní pevné vazbě, v každém ohledu reprezentativní počin.

    Mišovic se v materiálu viditelně a bezpečně orientuje, „své“ dámy má zjevně rád, ale rozhodně vůči nim neupadá do nekritičnosti: je si vědom toho, že žádný herec nezahraje všechno, a neváhá upozornit, kdy role neodpovídala možnostem dané herečky. Dokáže u všech pregnantně pojmenovat jejich síly a slabiny i vystihnout jádro jejich hereckého typu (což se zdaleka nemusí krýt s vnější „typovostí“): je v tom silnější než ve schopnosti evokovat konkrétní výkon. Občas to bohužel vyústí do jisté výkladové úmornosti: s každou další rolí jako by jen přibyl důkazní materiál pro vstupní Mišovicovo tvrzení, v čem byla daná herečka silná a v čem ne.

    Kniha cenná, kultivovaná i suverénní, nepochybně odpracovaná. Přece ale svým způsobem nedotažená. Na skutečně odbornou publikaci příliš pozitivistická: nekladou se tu otázky po metodologii, po možnostech a limitech psaní o něčem, co autor sám nepoznal osobně a o čem nám zůstaly jen omezené a subjektivní zprávy. Snad jen u Márie Prechovské Mišovic naznačí, že důvodem některých vlažných kritických reakcí v počátcích její tvorby mohlo být i to, že se prostě míjela s obecným kritickým vkusem; většinou se tu ale kritikům věří na slovo. Vůbec je tu pramálo snahy rekonstruovat kontext a upozornění na to, jak razantně se mění v čase jak představa o tom, co je to dobrý herecký výkon, tak kritéria na něj kladená.

    Na knihu, která by měla (a mohla) mít i ambici oslovit jiného než specializovaného čtenáře, se tu zase na onoho čtenáře málo myslí. Jednak Mišovic prochází kariéry všech dam v podobném tempu, roli za rolí, s malým rozlišením zásadního a podružného: chybí mi tu odvaha vyložit hereččin typ třeba jen na několika klíčových rolích, zato však opravdu důkladně. Jednak pak nejenže pětkrát projdeme podobně uspořádanou cestu, jednak je to cesta navíc opravdu v mnohém stejná. Všech pět hereček působilo totiž v jednom divadle (SND), jejich kariéry probíhaly v podobné době, pracovaly s týmiž režiséry, často hrály spolu, alternovaly se, zaskakovaly za sebe… není divu, že nejpozději u čtvrtého portrétu získáme pocit, že autor má opakování opravdu za matku moudrosti. Opakují se popisy proměn doby, poznámky k dramaturgii SND v daném období, postřehy o jednotlivých titulech, charakteristiky režijních rukopisů: třeba líčení (hutné a výstižné!) harmonizující poetiky Karola Zachara najdeme v různých obměnách ve všech pěti portrétech. Na jazyk se dere slovo nedoredigovanost – zní příšerně, ale výstižnější mě nenapadá.

    Zkrátka kniha v lecčems povedená – ale jaksi na půli cesty. Dá se to ovšem i otočit: kniha jaksi na půli cesty – ale v lecčems povedená. Ať si laskavý čtenář vybere sám.

    Karol Mišovic: Javiskové osudy. Divadelný ústav Bratislava, 2016, 509 stran.


    Komentáře k článku: Bylo jich pět

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,