četl jsem v Lidových novinách Vaše teologické Poslední slovo o posmrtném životě, na který nevěříte v tom náboženském slova smyslu, kdy se máme i se svými těly dostavit k soudu. Vzpomněl jsem si, jak kdysi mluvil v televizi o posmrtném životě s Terezou Brdečkovou stařičký profesor Machovec, již takřka bezzubý, těla scvrklého, ale ducha mocného. Představa obláčku, na kterém dřepí jedna dušička, je vážně pitomost, rozčiloval se, ale jedním dechem dodával, že na posmrtný život lidské duše věří. Já o posmrtném životě přemýšlím vždycky na Velikonoce a když mi umře někdo, koho jsem měl rád. To je poslední dobou snad každý týden. Na pohřbu Ladislava Smoljaka jsem ocitoval výrok Milana Lasici, který pronesl, když krátce po smrti Julia Satinského umřel náš kamarád, hudební skladatel a originální figura Radošínského naivného divadla Janko Melkovič: Chlapci, kam sa tak všetci ponáhlatě….

Z pohřbu Ládi Smoljaka jsem jel v autě s fotografem Bohdanem Holomíčkem a jeho dívkou. Rozhodli jsme si udělat výlet okresními cestami z Prahy do Brna. Bohdan má, co ho znám, vždycky v autě takové bydlení, spacáky a tak. Je totiž on the road. U Kolína nás stopla mladá dívenka s nevinným, až andělským obličejem, vystupování dosti militantního. Jmenovala se Anna. Jedete do Třince, pravila přísně ve dveřích a křečovitě ždímala autoatlas. Do Brna, opáčil Bohdan. Takže nejede do Třince? Jedete přes Boskovice? Nejedeme přes Boskovice. Jedete v Brně na kraj nebo do centra? Jedeme do centra. V Brně mě musíte vyhodit na kraji a nikoliv v centru. Slečno Anno, co děláte, zeptal jsem se já v dusnu, které se dalo krájet. Ona: Studuji na Vyšší odborné škole misijní a teologické. Ta patří k nějakému řádu, snad… pídil jsem se nejistě. Ano, já jsem z Apoštolské církve, letniční. Letniční, to vyznáváte svatého Ducha, především, že ano? Chtěl jsem ji potěšit. Mohl bych Vám zazpívat jednu půvabnou lidovou píseň se svatým Duchem? No, to teda určitě ne, to bude jistě vulgární, tvrdě mne odbyla. Nebojte se, to se Vám bude líbit… a zazpíval jsem horňáckou: Tajiła, sem tajiła, do svatého Ducha. Nemohła sem utajit, přibyło ně brucha. Bohdan s Evičkou se zasmáli, Anna byla dlouho ticho, dívala se na to Bohdanovo lože ze spacáků a pak z okna. Já teď, co to píšu, také čekám, dívám se na webové stránky školy. Mají tam motto: Měníme věčnost. Hříšným kážeme evangelium. Spasené učíme životu s Kristem. Anna, suše: To je pěkné. Zase dusné ticho: A to si jako myslíte, že to je vtipné? Pán Bůh všechno vidí. Já: To ano, vidí, ale Pán Bůh není malicherný, určitě musí mít smysl pro poezii a pro humor. A též mám dojem, že se prkotinami, jako je vkus či nevkus, nezabývá. Nakonec lidský vkus je výrazem svobody ducha, ne? V obci Kámen mezi Golčovým Jeníkovem a Havlíčkovým Brodem jsme zastavili a šli na pivo. Mohu Vás pozvat na pivo, slečno Anno? Ne, já pivo nepiji. Tak na točenou kofolu? Ne, nechci! Bohdan si dal nealkoholické pivo, my s Evičkou Bernarda. Anna se vyděšeně dívala na Bohdana: Vy řídíte a pijete pivo? No jó, smál se průhledně Bohdan, a kolik jsem toho vypil na pohřbu… pivó, panáky. Začala se balit, zvedla se a odhodlaně pravila: Já zkusím ještě něco stopnout. Už je tma, vydržte chvilku, my Vás vezmeme do Brna. Zmizela do tmy, asi pět kilometrů za Kámenem stála na cestě, otevřeli jsme okna, mávali jí a nic. Myslím na ni, co se s ní stane, až v životě potká muže a lásku…

Dostal jsem dopis od Brigity Hertlové, kde mi referuje o tom, jak pokračuje zápas o vzácnou rodinnou památku, uloupený obraz Toyen Zimní krajina, svatební dar jejích rodičů. Policejními odposlechy usvědčení podvodníci, ušlechtilí milovníci umění, galerista a sochař, vyhrožují novinářům, kteří o tom píší. Je to vypečená společnost a zdá se, že i soudci se jich bojí. Nechápu, že tohle je možné – mají to jak na talíři a pořád kličkují. Asi je opravdu společnost demokraticky propojena: každej na každého něco ví. Kdysi jsem řekla Přemyslu Rutovi, že jsme měli naději k mravní obrodě – odmítl tuto myšlenku s tím, že každý převrat je příležitost pro šíbry. Inu, nepředstavovala jsem si to tak strašné. Zlo triumfuje za tichého přihlížení ctnostných lidí.

Náš kamarád, takřka devadesátiletý Jaromír Nečas dostane ve Strážnici na festivalu jakýsi ministerský řád. Od prvního ročníku v roce 1946 tam nechyběl, udělal stovky programů pro Strážnici a Český rozhlas. Sám jsem některé pořady s ním režíroval, ten nejslavnější v létě roku 1989. Jmenoval se Jarmark múz, pozvali jsme písničkáře Pavla Dobeše, který zpíval v jedné písničce ostravským slangem: …tak se modlím k Bohu, to jako bezpartijni mohu, ale nic to něřeši…. Pořad zabírala televize, byli nervózní už od začátku, ale po tomto vypnuli kamery a začali je balit. Rozzuřeně jsem běžel s lahví od vína praštit režiséra do přenosového vozu. Sedmdesátiletý Nečas mi zastoupil dveře a řekl: Vážený, nezabíjejte ho, já ho zabiju sám!

Pěkné léto,

Váš Bréťa