Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2018

ročník 25
16. 10.–29. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Milý Ludvíku,

    všimnul jste si, jak hrubnou mravy v prostředí, ve kterém se to neočekává? To není jen ta slavná právnická fakulta v Plzni. Teď dokončuju dokument o případu brněnských profesorů z katedry filosofie, z nichž jeden dostával pět měsíců hnusné maily, ve kterých mu pisatel vyhrožoval nechutnými postupy mučení, hnití zaživa, a nakonec usmrcením. Policie zjistila, že maily odcházely z univerzitního počítače jiného profesora, kolegy filosofa. Teď už probíhají soudy, na dvou jsem byl. Stará hodnota a ctnost, o které píšete, je i starý, poctivý dopis. Napsaný, podepsaný, zalepený v obálce, ošetřený známkou (mimochodem, máte pravdu s těmi moderními hnusnými známkami bez hodnoty, grafické i platební) a hozený do schránky. Takto mi píše jen Brigita Hertlová a díky Divadelním novinám i Vy. Ono už vykonat takový úkon odradí od zbytečného psaní třeba sprostých anonymních dopisů. Stejně jako sprostých dopisů podepsaných. Asi neodradí psychopaty či osobnosti s hrubými mravy nebo názorově neukotvené poplety. Ta mailová kultura to zjednodušuje. Píšu to proto, že v těchto dnech jsem dostal několik agresivních mailů, plných dojmů, nařčení, paranoidního fantazírování o událostech, které se nestaly, osobních urážek a kádrování starších, ctěných lidí s velkým dílem a svojským osudem (Milan Uhde) i nebožtíků, kteří se nemohou bránit (Ludvík Kundera). Bídné (s) myšlenky, míchající bez souvislostí páté přes devaté, jak děcko, když žvatlá, plno chyb, marnost, ztráta jazyka. Zvláštní, texty přišly z novinářského prostředí, dokonce z redakčního mailu známého deníku. Mělo to svědčit o mně, ale svědčí to o pisateli. Vjac ťa neznám, používá Dušan Holý v takových případech. Nebo ještě půvabnější: Vitaj preč! Nestojí to za řeč.

    Za řeč stojí v souvislosti s dopisy toto: Viděl jsem v brněnské Redutě divadelní představení, které hraničí s malým zázrakem. Je postaveno na inscenování intimního dopisování dvou přátel, do jejichž osudů zasáhly paradoxy dvacátého století. Těmi přáteli jsou pánové Jiří Voskovec a Jan Werich. Kus sestavila dramaturgyně Dora Viceníková, režíroval vnuk Oldřicha Mikuláška Jan. Voskovce hraje Václav Vašák (viděl jste ho jako Mánka v Gazdině robě), Wericha Jiří Vyorálek (též jste ho poznal, hrál v Huse na provázku Chlestakova), Werichovu Zdeničku Gabriela Mikulková. Přes železnou oponu mezi šrapnely studené války létaly vlaštovky vět plné originálního jazyka, hlubinných osobních dramat, bolestí, smutků, hořkostí, komplexů, bolestínství i velkého srdce, chlapské lásky. Klaunské tance mezi vejci osudu a velkých dějin. Z této materie utkat představení metafyzické je odvážný čin. Srdcem jsem to přijal, duši naplnil po okraj i díky šťastnému zvolení divadelního jazyka, vlastní řeči, kterou vedli tvůrci dialog s diváky. A hlavně, je to nesentimentální, bez klišé o moudrých klaunech. Já totiž upřímně nesnáším tu zlidovělou podobu Wericha filosofa ztělesněnou výrokem o člověku, který, když už jednou je, tak má koukat, aby byl. Mívali to odvážně za onoho režimu lidé doma a významně se u toho pomrkávalo, když se tajuplně pozvedl ubrus na stole a bacha, pod sklem s doutníkem v puse se šklebil šibalsky Jan Werich.

    Časopis pro ochotnické divadlo, o kterém byste rád četl v tomto listě, existuje. Jmenuje se Amatérská scéna, vycházel už za mého tzv. mládí, teď to je snad čtvrtletník. Ale vím, kam směřujete, aby tento list měl zpětnou vazbu, přesah, jiné publikum. Které? Zrovna včera mi při naší pravidelné úterní sešlosti v hospodě Husy na provázku citoval kamarád, psycholog a jungián Luděk Běťák (výborný primáš muziky z Osvětiman) z knihy Jamese Hollise: Je zřejmé, že žijeme v duchovně velmi zbídačelé kultuře: návykový materialismus z nás činí otroky povrchnosti; volání fundamentalistů nás činí bázlivými a úzkostlivými; a rozptylující banální ideologie putování duše spíše bagatelizují, než obohacují.

    O tom, jak dopadám v České televizi, svědčí nejlépe záznam z Rady ČT, kdy generální ředitel Jiří Janeček, kterému vždy jde o ideály, mluví o celé naší rodině jako o lidech, kterým jde jenom o peníze. Na to mohutně přizvukuje naše komisařka, radní, velmistryně ve vrhu koulí, že je třeba nám zatnout tipec. Tož tak.

    Rád bych natočil velký dokument o našem starém, nezdolném principálovi Radimu Vašinkovi, kterému celý život nějaké komisařky zatínaly tipec.

    Mějte se pěkně, srdečně

    Váš Bréťa


    Komentáře k článku: Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    1. adriana mazacova

      ahojky ludvíku ja si chci stebou psat tak si mne pridej ano dekuji ada mazavova

      03.02.2014 (10.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,