Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

co teď s chutí čítávám? Čtu nárazově. Dostal jsem od Minaříka Petra z Větrných mlýnů obří knihu, souhrnné dílo přítele Zdeňka Petrželky, slavného pod jménem Jan Antonín Pitínský. Jmenuje se to Všecko napsané ( Hry, prózy, básně a hrůzy), stran to má 909, hrůza. Jak jsem byl v noci doma sám, což těžce nesu, přečetl jsem to běsně i úděsně do rána celé, vysílením za svítání usnul a ve spánku mne strašil jakýsi Dohnal. Znával jsem totiž kdysi v Brně osobu tohoto jména, nevím, kam se poděla, bývala šíleným excentrickým duchem, až téměř Odjinudem z Lidské tragikomedie Ladislava Klímy. Zem se po tomto Dohnalovi slehla, naposledy byl viděn, jak dvojitou porci řízku z bagouna s bramborovým salátem zajídá dukátovými buchtičkami se šodó v jakémsi omšelém, prošlapaným linoleem vykládaném divadelním bufetu a dožaduje se nášupu.

A ten Váš Rušný dům… píšete, zda bych si to nechtěl přečíst. Já jsem to, Ludvíku, četl už v roce 1982, kdy jsem tu knížku koupil díky Gustávu Husákovi. Zní to prapodivně, ale je to tak. V roce padesátého výročí Velké mostecké stávky přijel Husák do Mostu. Chemičky a elektrárny přestaly na několik dní chrlit jedy, do obchodů navozili pomeranče, u restaurace, kam měl jít na oběd, zbrousili dělníci schody, na kterých si léta lidi při dešti lámali nohy. Akorát se nesměl prodávat alkohol. Divadlo pracujících, kde jsem tehdy byl v angažmá, vyrazilo s transparenty pod tribunu mezi havíře, chemiky, energetiky, milicionáře. Já jsem odjel rychlodráhou do Litvínova, kde zákaz prodeje alkoholu neplatil, a šel se namazat do radničního sklípku. V naprosto prázdném litvínovském antikvariátu, kam zřejmě Husákův zákaz některých knih a jejich autorů vůbec nedorazil, jsem v oddělení map našel knihu básní francouzské ženy Bohuslava Reynka Suzanne Renaudové Čas kopretin, cena 1 koruna československá. A Rušný dům Ludvíka Vaculíka, cena 10 korun československých. Četl jsem tu knihu z roku 1963 s jistým až vzrušením, věďa už, kdo je Vaculík roku 1982. Ty hrůzy, proti kterým jste to tehdy psal, tam byly, a teď se namátkově ujišťuju, že tam jsou pořád. Disident, uvnitř vlastní strany už tehdy, asi jako Váš Ondráš, dnes nezávislý na kandidátce ODS. Čtu synův text v Deníku Referendum a vidím tatu: Není dne, abychom se nedozvídali, co všechno se omezí, jakou část starosti „o veřejný prostor“ stát přenáší přímo na občany…To ovšem není nic nového, s tím už všichni nějak počítáme; že se budeme muset zařídit, podřídit, přizpůsobit. Vůbec ale netušíme, co nás to bude souhrnně stát. Až se všechny ty neblahé vlivy sečtou – uneseme je vůbec? Představuji si to jako konec první světové války, kdy se do utrápených lidí ještě pustila španělská chřipka. Výstižně, humorně a celkem strašlivě to popisuje Karel Poláček v knize Vyprodáno: Obchodník, nemoha v noci spát, rozsvítí si petrolejku a dívá se po prázdných regálech. Vzpomíná a vzdychá. Šufánkem si nabere vodu z kbelíku, napije se, trochu se uklidní…Obchodní účetnictví se vždycky zakládalo na kapitolách „má dáti“ – „dal“. Zdá se mi nemožné, aby současní ministři počítali pouze s tím, co oni ušetří…Přesvědčte nás, že škrty a zdražení nezaženou podstatnou část společnosti do situace, kdy lidé nebudou mít čas ani možnosti konat více než se držet při životě. Na rozvíjení talentů, vytváření podstatnějších hodnot většina lidí nebude mít síly ani peníze. V obavách o pouhé zítřejší přežití nikdo nebude do ničeho investovat. …Mají-li lidé nést plnou odpovědnost za své životy, měli by předně vědět, jaké poměry budou panovat. (Nás obelhávali vizí komunismu.) Aby si například nestavěli dům na pozemku, kde by se bylo bývalo dobře dařilo bramborám. …Pokud vláda takový dokument nemá, upadli jsme do osidel nezodpovědných dobrodruhů. Pokud ho snad má, ale tají, upadli jsme do osidel nedobrých lidí. To je, co?

Vánoční motlitba z Hrubé Vrbky na Horňácku budiž nám posilou:

Oči všech tvorú dúfají v Tebe, Pane, a Ty ím dáváš pokrmú v čas príhodný. Otvíráš ruku svú ščedrú a nasycuješ každého živočicha požehnáním svým. Požehnej i nám, Hospodine, těchto darú, kteréž z ruky Tvéj ščedréj bráti a užívati budeme… / Pane náš a Otče náš, nedaj, abychom – né enom v tyto vánoční hody, ale aj indy nezapomínali ve svém dostatku na hladovějící a nuzné. Učiň naše srdco ochotné udělit ím pomoc a prokázat ím łásku. Svatý, svatý, svatý Bože, daj, abysme sa opravdově radovali z teho, že sme nebyli ponechaní svéj samotě a opuščenosti na temto světě, že nám był daný Spasitel a Vykupitel, náš miłý Kristus Pán, kerý je naším bratrem – ve šeckém nám podobný kromě hríchu. Ámen! …Abysme sme sa na tak rok zaséj šecí ve zdravjú zešli!

Říká se klidným, vyrovnaným hlasem nad štědrovečerním stolem. Vinšuju Vám, celé rodině a čtenářům tohoto listu požehnané svátky.

Váš Bréťa s rodinou