Čtyři slunce byl zařazen do soutěže mezinárodního festivalu Sundance v americkém Park City a Bohdan Sláma je v zahraničí skloňován jako příklad samorostlého režiséra vymykajícího se českému provincialismu.">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Životy na odvrácené straně Slunce

Je to úspěch, na jaký nejsme moc zvyklí. Film Čtyři slunce byl zařazen do soutěže mezinárodního festivalu Sundance v americkém Park City a Bohdan Sláma je v zahraničí skloňován jako příklad samorostlého režiséra vymykajícího se českému provincialismu. Jeho filmy kontrastují s porevolučním proudem naší kinematografie snícímu o velkých plátnech, nejmodernějších kamerách a odvozeninách amerických žánrů. Co více, nevidíte u něj obvyklé vyspekulované obrázky z hořkého i sladkého života pražských „zahýbajících“ taxíkářů či sladkého i hořkého života čtenářek trendy časopisů.

Slámovi hrdinové žijí na periferii naší novodobé zběsilé společnosti… Marek Škácha (Véna) a Jiří Mádl (Jerry) FOTO ARCHIV

Ve svém posledním snímku se Sláma snaží opět ukazovat mnohem skutečnější svět obyčejných lidí, o nichž se jinak v českém filmu bojíme podstatněji vyprávět. Snad filmařům nepřipadají dost zábavní a zajímaví ve srovnání se západními schématy či etno dramaty z exotického světa barevné bídy. Snad máme toho vlastního postkomunistického světa jednoduše dost.

Slámova filmová řeč je v pravém slova smyslu rustikální. Neusiluje o žádná kamerová kouzla, dokonce by se dalo říct, že budovat plynulé tempo, tvořit režisérské finesy ani neumí. V nadsázce řečeno, postaví kameru před Aňu Geislerovou a řekne jí, aby v detailu zahrála emoce nešťastné poštovní úřednice, která na zákazníky přes přepážku neurvale řve a současně má doma nezvládnutelné trable. Slámovi hrdinové žijí na periferii naší novodobé zběsilé společnosti, kde se snaží zápasit se svými bolestmi, strastmi a tragédiemi. Jsou nedbalí, mluví jazykem ulice a na nic si nehrají.

Čtyři slunce je filmem o takovém fatalismu nejenom proto, že jeho námět přivádí před kameru senzibila Karla (Karel Roden), zachraňujícího svět pomocí vesmírných energií. Ale především samotný lidský osud je v jeho pohledu plný výzev, jimž neumíme čelit. Příběh vypráví o v jádru dobrém chlapovi Fogim (Jaroslav Plesl), který se snaží najít vztah k pubertálnímu synovi Vénovi (Marek Šácha). Jeho biologická matka rodinu kdysi opustila, současná žena Jana (Aňa Geislerová) se ji snaží Vénovi nahradit. Ten ale nechodí do školy a raději utíká z domu za huličem a punkerem Jerrym (Jiří Mádl), který je mimo jiné synem zesnulého nejlepšího kamaráda Fogiho. Tak trochu připomíná jeho samotného před mnoha lety. Věčně revoltujícího, svéhlavého outsidera, který si se sebou neví rady. Postaví si punkáčského kohouta a spadne do každého průšvihu.

Tak jako Venkovský učitel marně zápasil s homosexualitou, snaží se – stejně marně – „svéráz“ Fogi žít mezi „samými debily“ na českém maloměstě. Nakonec přichází o práci a jeho žena si najde milence v synově třídním (Igor Chmela). Zbývá mu už jen skleník, v němž si chce pěstovat rajčátka – chutnější než ta kupovaná…

Sláma má pochopení pro lidi zoufale toužící po štěstí, které nikdy nenalézají. Ukazuje, jak v životě selhávají a prohrávají, přesto svůj úděl nesou dál, aniž by se zaprodali, aniž by podlehli. Žena opouští manžela s malou dcerou kvůli milenci, který má čekat před vchodem. Ale když vyjde ven, nikdo ji nečeká, neboť chlap dostal na poslední chvíli strach a ujel. Fogi se jde zeptat třídního, aby mu poradil, jak má zvládnout svého kluka, ale dostane se mu jen posměšků. Sláma přesně takovým situacím a lidem v nich rozumí. Obdivuje ty, kteří je vydrží, kteří jsou v nich stále ještě opravdoví, ryzí, aniž by se přetvařovali a pokoušeli se život nějak podvést.

Co vždycky zůstává – alespoň v mých očích – problémem Slámových filmů, je onen zbytečně šlehaný koktail komedie a tragédie, sladkosti a hořkosti, vycházející z domácích filmových tradic. A to platí o to víc ve Čtyřech sluncích. Na překážku je to ve scénách pitvořivých hospodských piatik či výprav Jerryho punkáčské party za brčkem, které jsou ve filmu „bžundou“ usilující o hlášky a nadbytečné komické vložky. Je to trochu laciná cesta pro snímek, který se snaží být silným dramatem. Proč nejsme u nás s to dát divákovi také trochu důvěry, že vydrží pohled na skutečnost – bez zhulených póz a hloupých hlášek. Když děti opakují chyby svých rodičů, když se nedokážou poučit z vlastního dětství, když se podvádějí a směšně usmiřují, zatímco v nemocnici bojuje jejich syn o život.

Největším zklamáním Čtyř sluncí je nakonec především postava Karla v podání Karla Rodena. Kostyméři jej navlékli do vytahaného svetru a dali mu staré brýle, aby tím charakterizovali exemplárního padesátiletého „pošuka“. Běhá po kraji s dlouhými mastnými vlasy a hledá správné duchovní zóny, aby se na ně napojil a pochopil chod tohoto zběsilého, drsného světa. Vydává se hledat Mistra a zároveň tím předznamenává i samotné Slámovo vyznění snímku: Lidi, nikdo vám nepomůže. Štěstí musíte probudit sami v sobě! Ale k tomu jsme mohli dojít i bez senzibila a jeho ujeté magie.

  • Autor: Michal Procházka
  • Publikováno: 3. Duben, 2012

Komentáře k článku: Životy na odvrácené straně Slunce

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 2/2015

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


21. 1.-3. 2. 2015

Číslo 2/2015 (21. 1.-3. 2. 2015)

Obsah čísla 2/2015

Komentář

Mají smysl ceny kritiků?

Hned na začátku říkám, že...

Sukces měsíce

Národní divadlo – William...

(režie Daniel Špinar, premiéra 18....

Jak já to vidím

Michal Dalecký, herec

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Kronika

Bylo & bude 2/2015

Bylo Od Nového roku mají brněnská...

Reportáž

Kritika

Dvakrát do téže řeky?

Jiří Hubač napsal před lety pro...

Mozaika bezvýznamných...

Přicházel s návrhy. My jsme je...

V oparu chlastu

Brněnské Divadlo Feste, které se ve...

Tichý křik Simone Weilové

Režisér Jan Nebeský kabaret bytostně...

Ďáblice z Tyrolských Alp

Přední rakouský dramatik Karl...

Tíha papírové koruny

Uvedení Krále Oidipa v Mahenově...

Nízké vášně klamaného...

Daniel Špinar tragédiím Williama...

Tak co třeba Mrożek?

Z letmého pohledu na repertoár...

Opera jako trestný čin

S žalobou na uvedení opery Aloise...

Kritický žebříček 2/2015...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Rozhovor

HaDivadlo je přátelské...

…říká Ivan Buraj, který se 1....

Jiří Rajniš: Člověk se...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kauza

Kontext

Mnoho burácení pro nic

Debutanti zpravidla slibují něco...

Oscar i Plyšák pro Marka...

Úvahy posttelevizní

Štěpán Pácl: Hledáme...

Od 20. prosince zná činoherní soubor...

Daniel Špinar: Vždycky budu ...

Od 20. prosince zná činoherní soubor...

Burza

Fagi a divadlo

Podoby

Pokus o arcimboldovský portrét mého...

Blesková rychlost minulosti

Orchestr BERG se pod taktovkou Petera...

3LO3

Proč většinou nejsou současné...

Návštěva předsedy ČMKOS

Herecká asociace informuje

Just píše Rejžkovi

Milý Honzo, šumavský Pánbu mě letos...

Za operou do Karlína?

K věci

Zahraničí

Eric Davis alias Red Bastard:...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Mosty přes česko-německé...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

PhDr. Zdeněk Stříbrný, DrSc. (1. 10....

Paměti, záznamy, deníky

Bylo nás pět a půl –...

Přechod z Prostějova do Brna je v mé...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 2/2015



Obsah,