Bezruči bez ručení

Představte si divadlo, které má dlouhodobě vyprodané každé představení. V něm ovšem drtivou většinu diváků a předplatitelů tvoří teenageři mezi 15 a 19 lety. A jak ti nejstarší postupně odcházejí na vysoké školy a mimo město, nahrazují je stále nové a nové ročníky. Někteří z diváků jsou fanoušky s razancí sportovních týmů. A to přitom v takovém divadle nehrají podbízivý repertoár. Naopak. Jsou ceněni kritikou a zváni na prestižní festivaly. Řeč je o ostravském Divadle Petra Bezruče.

Mnohé se, zvláště v době Ost-ra-varu, píše a říká o specifikách a síle ostravského divadla, o fenoménu ostravského herectví, regionálního divadla, výrazných režijních osobnostech, geniu loci… Ve středu pozornosti bývá Divadlo Petra Bezruče – a to navzdory (nebo díky) tomu, že je divadlem pro mládež. Mladí diváci tu doslova „žerou“ nejen oddechové, přímo pro ně stvořené kousky, jako Kolečkovu a Špinarovu Britney Goes to Heaven nebo Kolečkovy a Svobodovy Pornohvězdy, ale i výrazně těžší divadelní kalibry, jako třeba Františákova Joba nebo Mikuláškovo zpracování Orwella 1984. A stejně jako zvláštní ostravská odstrčenost je výhodou, ne-li přímo podmínkou sine qua non k existenci takového divadla (mohlo by něco takového dlouhodobě fungovat v Praze nebo Brně?), zároveň je pro Bezruče i nevýhodou – v kritické i mediální pozornosti.

Široké řečiště

Nejsem pamětníkem bohaté bezručovské historie, a to ani té nedávné, mohu se ohlížet maximálně čtyři sezony dozadu. Nejsem úplně nekritický obdivovatel a s chutí popíšu i slepé cesty, kterými se hledající Bezruči v poslední době vydali, přesto si však vyhrazuji pro tentokrát toulec s otrávenými šípy odhodit na pozdější vhodnou chvíli. V érách uměleckých šéfů Jana Mikuláška (2005–2008) a Martina Františáka (od 2008) se Bezruči pohybují na velmi široké ploše: od razantně stylizovaných zpracování klasických předloh přes současné texty a adaptace filmů po původní projekty. DPB dosáhlo zvláštního postavení – na jeho repertoáru se může objevit úplně cokoli, aniž by to někoho překvapilo, a to v režii libovolného tvůrce. Navzdory takovému přístupu či možnostem lze Bezruče pokládat za divadlo s velmi vyhraněným a specifickým rukopisem.

Herci

Bezručův soubor je postaven na silných hereckých osobnostech, kdy mimořádně záleží nejen na hlavních, ale i na vedlejších rolích. Příkladem mohou být Jan Vlas a Jan Vápeník. Tereza Vilišová, Sylvie Krupanská a Tomáš Dastlík – jako ústřední trojlístek herců stále ještě mladých – pak profiluje tvář divadla v hlavních rolích většiny inscenací. Naopak herečky střední generace se objevují méně, ale pokud, tak vždy znamenitě: Zdena Przebindová jako matka v Jobovi nebo Kateřina Krejčí coby diktátor v 1984. Netřeba zdůrazňovat, že ikonou a hlavní hvězdou hereckého souboru je Norbert Lichý. Herec, kterému stačí na jevišti pouze být a už je to zážitek. Jeho sebemenší výstup (od starého Werleho v Divoké kachně přes sérii figurek v Bezručovi?! po Santose ve Zběsilosti v srdci) patří k výrazným zážitkům. Za Mendela Singera v Jobovi, inscenaci, která do značné míry stála právě na jeho robustním výkonu, získal Thálii.

Evžen Mikulášek

Za symbol a profilovou inscenaci Mikuláškovy éry lze nepochybně pokládat Evžena Oněgina, který se postupně stal až kultovní inscenací. Hraje se čtyři roky, hostovala na řadě festivalů, v Praze má vždy vyprodáno, natočila ji televize, nahrál rozhlas. Pro Tomáše Dastlíka a Terezu Vilišovou jde patrně o přelom v herecké kariéře. Titul ukazuje největší přednosti režie Jana Mikuláška – na straně jedné pečlivě vystavěný, stylizovaný a dokonale formalizovaný tvar, v němž nechybí humor, nadsázka a parodické prvky, na straně druhé velká pokora vůči textové předloze a důraz na maximální citový zážitek. Viděl jsem Evžena Oněgina čtyřikrát a jsou tací, co ještě mnohem častěji. Navzdory této oblibě a velké kritické chvále mám pocit, že inscenace v kontextu českého divadla zapadla, že jí není – v chápaní českého divadla počátku 21. století – vymezeno dostatečně důstojné místo.

Na 1984 jako příklad jednoduchého politizujícího výkladu jsem dštil síru a Divoké kachně jako pestrobarevné ukázce režijních i hereckých schopností vyvolával slávu už mnohokrát a jinde. Naopak Noc bláznů Louise Nory lze brát jako jednoduchou komedii, kterou herecký ansámbl a Mikuláškova režie povýšily na intenzivní divadelní zážitek. Mikulášek se s oblibou věnuje filmovým adaptacím. Na čestném místě budu vždy uvádět vzpomínku na podmanivou evokaci lynchovské nálady ve Zběsilosti v srdci, od užití světel a hudby přes vybudování atmosféry a přesné vystižení zvláštně mysteriózního Lynchova absurdního humoru po Norberta Lichého a Přemysla Bureše jako padouchy.

Francin Bezruč

Martin Františák, současný umělecké šéf DPB, je jako režisér trochu nevyrovnaný. Z jeho bezručovských prací nejvýše cením projekt Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?!, spojující životopisné pásmo s kabaretem a drama s hororem. Přiznávám se, že netrpím přehnaným obdivem ani k Bezručovým veršům ani k českému Slezsku jako regionu, ostatně lokální patriotismus pokládám za typ duševní choroby. Bezruč?! však nabízí v drobných scénkách a detailech různé okouzlující moment(k)y ze života ve 20. století, v nichž vyniká Norbert Lichý a vrcholem jsou komické sekvence Jana Vlase v roli Hugo Haase. Podstatné je vykreslení Vladimíra Vaška (Jan Vápeník) jako slabého muže podléhajícího nejrůznějším svodům a sebeklamům, jako umělce vycházejícího z velkých ambicí, kterého může zlomit úspěch stejně jako neúspěch. Podstatný je vztah k paní Marii v neobyčejně silném podání Sylvie Krupanské. Bezruč?! je působivým a zábavným představením, které navíc v jisté modelové nadsázce ukazuje na podstatné věci: proměny naší vlasti a společnosti ve 20. století, úděl umělce v něm a stále nevyrovnaný vztah muže a ženy. Nerad bych byl patetický, ale Bezruče?! pokládám za dílo výrazně přesahující rozměry jedné divadelní sezony a jednoho divadelního města.

Mládí zahálí

Mladí režiséři se u Bezručů potýkají sice s lákavou nabídkou, ale nějak obtížně překročitelnou laťkou – jak bezduchá hříčka SKUTRů Should I stay or Should I Go, tak nedotažená inscenace Jiřího Havelky Don Juan v Soho byly neúspěchy. Naopak rozvernou Limonádu v režii Mariána Amslera je třeba ocenit. Zrovna tak si cestu k Bezručům dokázal najít Daniel Špinar. Po přímočaré a poněkud pubertální, leč efektní a úspěšné inscenaci Kolečkovy hry Britney Goes To Heaven přišel se snovou, poetickou a pábivou vizí Táni, Táni Olji Muchinové.

Nedostatky tvrdosti

Bezručům nepochybně chybí drsnost. I drásavější inscenace jdou jen na určitou mez, některé pak přímo pracují s efektem dojímavosti (Job, Prolomit vlny). Humor je v zásadě neškodný a neurážející – od Britney po Limonádu. Klasické texty jsou vesměs pojaté razantně a autorsky, ale vždy v rámci jistých mezí: dokonce i Bezruč?! je víc půvabný než svalnatě tvrdý. I v tom lze vidět důvody divácké oblíbenosti, posun směrem k syrovosti by neškodil. Otázkou je, zdali DPB svírá láskyplná náruč jejich diváků natolik, že se pohybují jen v úzce vymezeném dramaturgickém rámci.