Divadelní noviny > Kritika

Billy Budd jako Špinarův příběh mužské touhy

I am an old man who has experienced much, zpívá kapitán Edward Fairfax Vere, nyní starý muž, jenž vzpomíná na léta napoleonských válek, na rok 1797, kdy velel válečné lodi HMS Indomitable, pronásledující francouzské revoluční loďstvo. Stejně tak lze o této klíčové postavě Brittenovy opery Billy Budd říci, že již zažila mnoho, pokud jde o různá ztvárnění mravního konfliktu, z něhož je budována.

Námět čtvrté Brittenovy opery rozvíjí jeho celoživotní fascinaci: dvojsečné téma morální ambivalence. Stejně jako o nešťastném, všemi zavrženém Peterovi Grimesovi, ani o kapitánu Vereovi nevíme, co si máme myslet. Jádrem této námořnické opery s výhradně mužským obsazením je mravní konflikt – má konat podle válečného práva, i za cenu, že trest padne na hlavu morálně nevinného, či dát průchod svým osobním sympatiím a nešťastného mladíka Billyho Budda zprostit viny? Co jsem to učinil? ptá se Vere v Prologu, stíhán těžkými výčitkami, a stejně tak v Epilogu, již na smrtelné posteli. Od Petera Pearse, prvého představitele Vereho z roku 1951 (jeho nedostižný pěvecký i herecký výkon můžeme ocenit i v TV inscenaci BBC z roku 1966), se táhne impozantní interpretační oblouk – přes kreace Richarda Lewise, Philipa Langridge, Anthonyho Rolfe Johnsona či Johna Marka Ainsleyho, Neila Shicoffa nebo Iana Bostridge (poslední nahrávka pod Danielem Hardingem z roku 2008) –, do něhož se významným způsobem zapisuje i Štefan Margita v prvém českém uvedení Billyho Budda na prknech Národního divadla.

I padouch Claggart, ztělesněné zlo tohoto hlubinného příběhu mužské touhy, vzniklého přepracováním posledního románu Hermana Melvilla (o jehož sexuální orientaci panují jen dohady) z roku 1890, má dlouhou interpretační historii, již zdobí jména význačných basbarytonistů: Michael Langdon, Geraint Evans, Eric Halfvarson, Clive Bailey. A teď i pražský Gidon Saks, který vytvořil dynamický portrét mstícího se zloducha, jenž má až jagonské rysy – představitelsky naprosto suverénní výkon, z něhož je patrná letitá zkušenost s touto rolí. Na Hardingově nahrávce před deseti lety však zpívá o poznání lépe.

Zcela bez technických problémů zvládá svého Vereho Štefan Margita – jeho lyrický tenor je mimořádně vhodný právě pro tuto roli, je báječně znělý, kultivovaný, měkce posazený a flexibilní. Margitův kapitán Nezkrotné („Indomitable“ v jinak hodnotném programu nevhodně přeloženo jako „Nepřemožitelná“) se nosí po palubě s nenuceným půvabem. Spíše než moudrý a sečtělý Hvězdný Vere, na jehož morální autoritu by přísahal každý z jeho posádky, působí jako narcistně zahleděný dandy, jenž šlechetnost a vnitřní důstojnost zanechal kdesi v šatně. Jeho vnitřní boj se u Špinara jaksi nekoná – nebýt rámování příběhu, v němž je trýzněn výčitkami, v příběhu samém jeho dilema snadno přehlédneme. Nesporně je to však vrchol Margitovy dosavadní pěvecké kariéry. Kazem na kráse je jedině velmi špatná anglická výslovnost, jež vynikne ve srovnání s oběma kolegy. Titulní postavu Billyho, radostného, čistého mladíka, jehož naverbovali z obchodní lodě Rights o’ Man, vytvořil sympatickými prostředky americký barytonista Christopher Bolduc. Typově zcela srostlý s parsifalovským naturelem postavy vytváří chudáka Billyho především fyzickým projevem, ale docela přesvědčivě. Lze si jen přát, aby jeho zpěv byl výrazově ještě přesněji ukotven, ale i tak je zřejmé, že se jeho pražský debut vydařil. Do galerie titulních postav (Peter Glossop, Bo Skovhus, Peter Mattei, Nathan Gunn) se nicméně zatím výrazněji nezapsal. Z početné posádky zaujal ještě velmi dobrým pěveckým projevem polský tenor Jan Petryka v dvojroli Nováčka a Plavčíka i Jiří Brückler jako Redburn a První důstojník.

Z křehkého je brutální

Podobně jako ve svém operním debutu na prknech Národního divadla, v kritiky aplaudované inscenaci Z mrtvého domu, se Špinar nechal zlákat homosexuální rovinou příběhu, jež je skrytě obsažena v silovém poli určujícím vztahy tří protagonistů – nic jiného se ostatně nedalo čekat. Mám jisté problémy s otevřeně explicitní formulací toho, co Britten ve své době nemohl – ale jsem přesvědčen, že především nechtěl, i kdyby mohl – říci naplno. Nicméně musím připustit, že Špinar si při scénické konkretizaci toho všeho křehkého, frustrovaného, zapovězeného, pervezně vyšinutého, co o to vášnivěji bublá pod povrchem situací, počíná s rozmyslem i vkusem. Jen zdánlivě i s velkou citlivostí vůči Brittenově hudbě, jí se jeho scénická vize paradoxně zpronevěřuje nejvíce. Tajemné kouzlo skryté metafory je zrušeno: co nám ona i v kontextu Brittenova jazyka nebývale křehká lyrika jen nesměle naznačuje, že bychom si snad mohli myslet, je před námi zhmotněno s tak brutální silou, že už si to myslet musíme. Není úniku – to pěticípé Claggartovo slizké libido jinou možnost nedává. Padouchovo nitro zalidňuje vyprázdněnou scénu a hlubinné vrstvy jungovského podvědomí vyhřezávají díky tomuto pateronásobnému pleonasmu k jasně definované scénické existenci. Ano, má to – na prázdné strohé šikmě mezi mrazivými kachlíky, z nichž na nás dýchá až jakýsi horror vacui – svou mrazivě sugestivní sílu. A pět akrobatů z Losers Cirque Company se šance dotvořit inscenační výpověď svou plazivě nahou maskulinitou chopilo s velkým profesionálním umem. Jejich projev, něco mezi moderním výrazovým tancem a akrobacií, má nesporně vysoké technické parametry, navíc choreografie Radima Vizváryho je synergickou pákou i na toho méně chápavého diváka, jemuž by snad jemné brittenovské náznaky mohly zůstat utajeny. Dávám přesto k úvaze, zda takovéto jednoznačné nastolení tvrdého denotátu přináší nějaké vyšší umělecké poznání – v kontextu Brittenova cudného jazyka, jenž je v celé jeho tvorbě neustále kázněn, držen na uzdě křehkou, puritánskou duší gaye, pronásledovaného celoživotními výčitkami za své skryté nemravné touhy. O tom, že je to nepochopení jeho relativismem prodchnuté životní filosofie, už vůbec nemluvě. Zatímco totiž jádrem Billyho Budda je mezní situace morální volby, Špinar vsadil na ornament: lechtivou gay notu. Brittenovo mysterium je sice zploštěno, ale divadelně je vše brilantně rytmizované, domyšlené, koncizní. Vrcholem jeho koncepce je, když se ta slizká pětice sešikuje za svým pánem, aby zpateronásobila jeho zrůdně vylhanou obžalobu. Obludně silné.

Azurová mořská hladina

Odlidštěné scéně Lucie Škandíkové, představující azurovou mořskou hladinu lemovanou stejnobarevnými vykachlíkovanými zdmi, symbolem nemocnice či rovnou pitevny, vévodí zborcená postel. Tedy vévodila by, kdyby nebyla tak titěrná. Jako výkladový symbol mohla mít nadživotní velikost. Pěvci sice zvládají všechny úkony spojené s ní na jedničku, lezou po její kovové konstrukci, vystupují na ni jako na strážní budku, aby přehlíželi mořský horizont, Billy do ní nakonec ulehne, aby byl Verem proklán, nikoli oběšen na ráhně. A kapitán z ní v úvodu povstává co starý muž a nakonec do ní, opět co starý muž, uléhá, aby unikl svým výčitkám do chladné náruče smrti. Veškeré dění je přísně logické, promyšlené a přesně načasované. Například oba velké monology, Claggartův i Billyho, probíhají na forbíně, před bělostnou revuálkou.

Ve Špinarově scénické řeči však totálně převažuje referenčně symbolická funkce nad funkcí estetickou a metaforickou. Jeho symboly jsou, pravda, úžasně vymyšlené, a proto silné: uprostřed širého oceánu vznáší se potápějící se postel a všude vůkol rakve. Vpravdě melvilleovské symboly. Plující rakev – jak nevzpomenout na Queequegovu rakev z Moby Dicka, jež poskytne poslední útočiště tonoucímu Ishmaelovi. Zborcená tonoucí postel – symbol pelešivé zkaženosti. A nakonec postel – místo pro umírání. Tohle vše je rozumem rozpoznatelné, ale Špinarova vize mohla být ještě účinnější, kdyby přinášela nějaký emotivní náboj – takto se přes rampu dostane pouze racionální informace. Promyšlená, dobře strukturovaná, bezchybná.

Prolog i Epilog, jimiž Britten rámuje svůj příběh, nejsou nijak výtvarně odlišeny od vlastního příběhu – tytéž kachlíky, tatáž postel, totéž moře. Je-li ovšem rám ze stejného materiálu jako obraz, přestává plnit funkci rámu. Nepříliš nadšení ve mně vyvolalo i poněkud nezvyklé diegetické světlo – šikmo zavěšená, v příběhu fyzicky přítomná světelná koule, difuzně rozptylující své nevlídné paprsky. Hrozivou silou působí šikmé úhly, jež scénu charakterizují – nakloněný horizont, nakloněná postel, nakloněná (morální) rovina. Dýchá na nás postmodernistický chlad a odcizenost. Postmodernismus je pro mne odbytý fenomén a už jsem myslel, že to slovo nikdy nepoužiju.

Brittenovo hudební moře

Inscenace drží hudebně pohromadě díky velkému vkladu dirigentské osobnosti Christophera Warda, mladého anglického dirigenta, který se cítí v Brittenově partituře jako ryba ve vodě, či ještě lépe, jako ryba v Brittenově zvukovém moři. Není autora, který by ve svých operách přidělil mořskému živlu takový význam jako Benjamin Britten. Tato námořní opera je prostoupena vlnami jako svou alfou a omegou. Partiturou orchestrálně i sborově nejmohutnějšího Brittenova operního díla znějí ozvuky moře, do nichž se mísí zpěv posádky, křik plavčíků, zemitý tanec i trouby mlhových signálů. Žestě si přijdou na své, stejně jako ostatní sólisticky exponované dechy i perkuse. Při nulové zkušenosti s touto operou byl výkon orchestru Státní opery nakonec víc než uspokojivý a pár kiksů nutno přičíst nervozitě premiérového večera. Pestré orchestrální dění dokázal Ward vyhmátnout s jistotou, svědčící o zažité znalosti posledního detailu partitury, a i celková úroveň nastudování přispěla lvím podílem k úspěchu incenace, jež konečně instaluje na české scéně jedno z nejvýznamnějších Brittenových děl.

Národní divadlo, Státní opera – Benjamin Britten: Billy Budd. Původní čtyřaktová verze opery z roku 1951. Libreto Edward Morgan Forster a Eric Crozier podle novely Hermana Melvilla. Hudební nastudování Christopher Ward, režie Daniel Špinar, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Marek Cpin, světelný design Karel Šimek, sbormistr Adolf Melichar, choreografie Radim Vizváry, orchestr a sbor Státní opery, členové Kühnova dětského sboru – sbormistr Jiří Chvála, spoluúčinkují členové Losers Cirque Company. Česká premiéra 18. ledna 2018 v Národním divadle.

• Autor: Ivan Žáček
• Publikováno: 6. února 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Billy Budd jako Špinarův příběh mužské touhy

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ