Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Beaumarchais po duchu, Drábek po liteře

Na našich scénách se můžeme setkat s věru rozličnými přístupy k tzv. klasice, od pokorného, leckdy však neinvenčního přístupu k textu až po divoké autorské exhibice režisérů, kteří zase pod proslulou značkou na etiketě, jež takříkajíc „prodává výrobek“, servírují tu více tu méně říznou lihovinu vlastní, domácí výroby (němčina pro to má krásný výraz Etiketenschwindel).

Pavla Tomicová (Hraběnka), Jiří Zapletal (Almaviva), Vojtěch Dvořák (Figaro) a Pavlína Štorková (Zuzanka) FOTO PATRIK BORECKÝ

Přičtěme k dobru Davidu Drábkovi, který jinak patří jasně ke druhé skupině (R.U.R., Macbeth, Naši furianti, Věc Makropulos), že při svých autorských hrátkách s klasiky hraje zpravidla s otevřenými kartami. Zatímco takový Jan Nebeský pod etiketou Krále Leara nabízí divákům vlastní samohonku, namíchanou z nejroztodivnějších, „vysokých“ i „nízkých“, vzácných i laciných ingrediencí a odkazů, zásadně měnících nejen smysl, ale i syžet předlohy, a to aniž by se např. k literárním výpůjčkám (od Knihy Job až po T. S. Eliota) přiznal jedinou zmínkou v programu, Drábek se ve Figarově svatbě ke spoluautorství přiznává zcela nepokrytě. Nejen typicky „drábkovským“ podtitulem (Andělé, šneci a lidé) a obligátním označením úprava, ale i upřímnou větou s použitím fragmentu překladu Karla Krause říká vlastně divákovi: dnes večer tě tu nebudu nalévat francouzským Beaumarchaisem, nýbrž mnou, který se Pierre-Augustinem Caronem pouze inspiroval. Po duchu, nikoliv po liteře. Jeho vlastními slovy: Zdivo scén jsme ponechali, ale interiér malujeme divoce a svými barvami.

Smutné dada 21. století

Když už jsme uvízli v alkoholové metafoře, tak jako vzácnost vína je přímo úměrná stupni přiznaného „autorství“ – musí být jasné, odkud, z kterého kraje a z které vinice a kým bylo vyrobeno (z krabicového, ale ani z tzv. zemského to nepoznáme), tak i vzácnost divadla lze měřit originalitou, nebo naopak panelovou přenosností rukopisu. V tomto směru má „nekrabicové“ divadlo, které v Klicperově divadle nabízí David Drábek, ty nejvyšší parametry: i kolegové kritici, kteří po jeho požití pravidelně prskají a Drábek jim křiví ústa, musí mu přiznat, že toto divadlo je jenom jeho, jeho styl, buket a „chuť“ jsou okamžitě rozpoznatelné. Už teď můžeme po Morávkově éře v Hradci oprávněně mluvit o éře Drábkově. Drábek miluje poetiku nesmyslu, nesmyslu situačního, divadelního, kostýmového (Já musím na štorc!, komentuje při pokusu zmizet do zákulisí svou obludnou „bermudskou krinolinu“ Drábkova / Tomicové Hraběnka) a především nesmyslu slovního (Mumie! Ty proradné pásmo gazy!, křičí Drábkův hrabě Almaviva na zafačovaného Cherubína, který je v nemotorném, brutálním podání Lubora Novotného nejmyslitelněji možným opakem věčně zamilovaného, lehkonohého pážete Beaumarchaisova či Mozartova). Pod divoce rozpoutanou, brutální komediálností, hnanou co do míry nadsázky, prudkosti parodie, ostrosti karikatury a groteskní stylizace slov, gest i situací až k tomu, čemu říkal Peter Brook „drsné divadlo“, cítíme u Drábka vždy i tichý smutek nad tím, kam to člověk dopracoval. Jako jsme se druhdy v Akvabelách nedivili, že hrdina dává našemu zpotvořenému světu vale a stává se raději vodním živočichem, a v Jedlících čokolády ten nejprovinilejší opouští svět reality a jde jako superman zachraňovat sebevrahy, stejně tak se ve Figarově svatbě nedivíme nejmenšímu z Andělů, malému vzpurnému Amorkovi, že odmítá střílet marné šípy lásky po lidech a hodlá přesedlat na šneky (musí být ovšem rodiči poučen, že i to je marné, neboť šneci jako hermafroditi toho druhého k lásce nepotřebují: vystačí si sami). Drábkovo andělské zarámování příběhu o zmařené snaze vilného hraběte získat Figarovu nevěstu Zuzanku není vůbec náhodné: Drábek autor i Drábek režisér využívá kontur známého příběhu o intrikou zmařené intrice k obecné úvaze o lásce, nevěře a promiskuitě. Jeho trojčlenná andělská rodinka, zejména melancholická Amora (Isabela Smečková Bencová) na nás uprostřed rozpoutané komedie chrlí i zdrcující sociologická data o stupni manželské nevěry v jednotlivých krajích republiky, o vysokém procentu sexuální promiskuity v zaměstnání a ještě truchlivější data o rozvodovosti. Tady všude pod dadaistickou jevištní fantazií, groteskou a burleskou zaznívá spodní vážná, ba tragická nota, neboť jako u každého velkého satirika nalezneme i u Drábka pod divokou karnevalovou maskou mravokárce. Drábkovy nejlepší dramatické opusy tak ve šťastných chvílích kupodivu spojují nespojitelné – dada i moralitu.

Povstání po česku

A nebyl by to samozřejmě Drábek, kdyby nevyužil slavného Figarova monologu z 5. dějství, jenž už kdysi zakládal společenskou podvratnost hry, k vyřízení si účtů s prohnilostí dnešní doby. A tak pankáčsky drsný a přímočarý Vojtěch Dvořák ve vrcholné chvíli komedie, kdy se jeho Figaro domnívá, že slyší za stěnou milostné vzdechy své nevěrné nevěsty (zatímco hrabě nevědomky obcuje se svou právoplatnou manželkou), na nás vychrlí tvrdou obžalobu soudobého establishmentu, všech těch našich „demokraticky zvolených mafiánů“, provařených darebáků moci zákonodárné, výkonné i soudní, a apeluje na nás, když už nepůjdeme do přímé revolty (jako k ní nakonec sáhli Beaumarchaisovi někdejší diváci), abychom alespoň nepřipustili to, že naši potomci v těchto mafiánech, kteří si podřídili zkorumpovaná média k permanentní sebeprezentaci, uvidí své vzory. I na běžné lednové repríze publikum tento monolog odměnilo bouřlivým potleskem, který se pak samozřejmě chvíli poté zmnohonásobil po finální písni a oponě. Závěrečné nadšení běžného hradeckého publika bylo tak spontánní, že jsem na chvíli dokonce rád potlačil svou letitou averzi k potleskům ve stoje (vstává-li se totiž při každém jen trochu vydařeném divadle, nutně se tím ten akt výjimečnosti nivelizuje a banalizuje). Na Drábkově Figarovi se však prý opravdu vstává při každé repríze, což lze chápat jednak jako stvrzení opravdové výjimečnosti inscenace (kterou nepopírám), ale také jako typický český příspěvek k řetězové reakci revolt, jež právě hýbou světem: vyzve-li nás někdo k povstání, rádi povstaneme aspoň v divadle.

I když mi hradecký Figaro svým monologem jako patrně většině diváků také promluvil z duše, přesto jsem v jinak bezchybné a přesné herecké interpretaci této postavy právě zde pocítil falešné, jaksi agitačně proklamativní tóny. Slova seděla, ale intonace jako by ve mně evokovaly dávné ozvuky frázovitých schůzovních, mítinkových projevů. K rafinovanosti této komedie totiž patří i fakt, že svou obžalobu prodejnosti světa vrhá Figaro do publika ve chvíli, kdy je – on, jinak tak obeznalý v každé intrice – na omylu: je to karnevalově převrácená, inverzní, bláznovská pravda o světě. A podtrhovat vážnost obžaloby i náhlým zvážněním hercova projevu znamenalo – alespoň v mém případě – značné oslabení jejího účinku. Netvrdím, že měl tento trochu pankáčský či anarchistický Figaro začít svůj monolog rovnou rapovat (tak jako skvěle rapovala klíčovou pasáž Drábkova politováníhodná hrdinka z jeho brněnských Našich furiantů), ale jedno vím jistě: kdyby zůstal i v tomto monologu Dvořákův Figaro víc komediantem (tak jako jimi zůstávali i ve svých nejpolitičtějších předscénách V+W), bylo by to mnohem věrohodnější.

Hradecká komedie dell’arte?

Stejné rozpaky jsem pocítil i u náhlého „zvážnění“ jinak famózního Cherubína Lubora Novotného při pokusu o jeho sblížení s Fanynkou (Marta Zaoralová). Nejsilnější momenty Drábkova opusu totiž nejdou mimo základní komediantství skvěle disponovaného souboru, ale právě skrze něj. To se týká i epizodních postav, stylizovaných do aktuálních variací typů komedie dell’arte: drastický doktor Bartolo v drsně cynickém podání Dušana Hřebíčka, fachidiot, pseudovzdělanec a učitel francouzštiny Bazilio Miroslava Zavičára, jakoby inspirovaný jazykovými parodiemi Vlasty Buriana, samostatnou kapitolou z učebnice inteligentního herectví je i vypráskaný krasoduch Marcelina Zory Valchařové-Poulové, nepřehlédnutelná a v interakci s hlavními podstavami dobře vypointovaná je i opilecká studie zahradnice Antonie v podání Lenky Loubalové. Hlavně však komediantství hradeckého souboru zasvítí v kreacích obou milostných párů. Dvořákova Figara skvěle doplňuje rozhodně netradiční, občas až úřednicky věcná, místy zase hekticky rtuťovitá Zuzanka Pavlíny Štorkové, kterou jako by i při jejím mládí životní zkušenosti naučily stálému ironickému nadhledu. Hereččin nadhled se projeví i v jejím komentáři nad nedávným oceněním – cenu dostane tak leda za Schillera, ne za tuhle frašku, kterou hraje Almavivovi. Vrcholem představení jsou však kreace manželů Almavivových. Po Jedlících čokolády se už podruhé zadařilo znamenitě skloubit ideálně se doplňující, už fyzicky provokující kontrast vyzáblého Jiřího Zapletala (Almaviva) a „pyknické“ Pavly Tomicové (Hraběnka). Zapletalův sexuální loudil a politováníhodný štvanec svého libida (podpořený vynikajícím anorekticko-erotickým kostýmem Simony Rybákové) je dokonalou studií posedlosti, chorobné závislosti – ale i tolik povědomé narcistní ješitnosti novodobého panstva (Koitus decénia!, uleví si namyšleně poté, co se domnívá, že konečně dostal Zuzanku, zatímco obšťastnil manželku). Snad jen v některých ztřeštěně surreálných sekvencích bratří Marxů, na plátnech Salvadora Dalího nebo v Brookově filmu Marat-Sade vyskytují se podobně snoví a nádherně vykloubení klauni svého narcistního snu o sobě (o to účinnější, jak předvádí Zapletal, pak bývá probuzení). Nu a to nejlepší nakonec – Tomicové Hraběnka, představující nám s německou důkladností neodvolatelné důvody své rodové degenerace, jako by v sobě v kostce spojovala tresť Drábkovy poetiky: je zároveň surreálně-dadaistickým objektem (viz její obludná dvoumetrová krinolína plná plyšáků, v jejíž záhybech záhadně mizí jeden psík za druhým), ale skrze své komediantství i ironickým komentářem současnosti. „Německé“ téma své postavy vypointuje mimořádně aktuální větou: Ano, jsem Němka, mám pocit viny, ale to neznamená, že vás budu všechny do smrti živit!

Drábek dělá ve šťastných chvílích, jakou je tato, divadlo, o jakém snili všichni velcí komediografové: divadlo sdělné i inteligentní zároveň, divadlo, které po divákovi něco chce a zároveň jej odměňuje, divadlo, schopné nabídnout různá patra porozumění.

V této Figarově svatbě figuruje i Amor (Jakub Tvrdík) se svou rodinou FOTO PATRIK BORECKÝ

Klicperovo divadlo Hradec Králové – Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: Figarova svatba. Úprava a režie David Drábek (s použitím fragmentů překladu Karla Krause), scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Rybáková, hudba Darek Král, pohybová spolupráce Henrieta Hornáčková, dramaturgie Jana Slouková. Premiéra 17. prosince 2011.

  • Autor: Vladimír Just
  • Publikováno: 6. Únor, 2012

Komentáře k článku: Beaumarchais po duchu, Drábek po liteře

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 19/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


11. 11.-24. 11. 2014

Číslo 19/2014 (11. 11.-24. 11. 2014)

Obsah čísla 19/2014

Komentář

Pomozme najít šéfa činohry...

Ředitel Národního divadla Jan Burian...

Osobnost měsíce

Miloslav Oswald

za nastudování opery Viktora Ullmanna...

Jak já to vidím

Lucie Juřičková, herečka

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Kouzlo nechtěného

Jsme příliš zatíženi vnějším...

Kronika

Bylo & bude

Bylo Vedení Českého rozhlasu rozhodlo...

Kritika

Nesnesitelná lehkost smrti

Chápu postřeh tvůrců inscenace...

Tělo zuřivě toužící...

Dvakrát jsme se nyní setkali s tvorbou...

Chaos v chaosu

Projekt Divadla VOSTO5, VerTeDance a...

Tajemství Václaváku

Druhé město – společný projekt...

Odvrácená strana konzumu

Klicperovo divadlo v Hradci Králové...

Historky z kanclu

Sklepní prostor Márnice v Divadle...

Semafor, kritika a pan...

Po premiéře svého Prstenu pana...

Příběh z předměstí s...

Většina z nás patrně netušila, že...

Tabori v zajetí jevištní...

Komorní scéna Aréna uvedla jako...

Hřebec s nejistým jezdcem

Inscenace Othella v režii Michala Langa...

Oněgin v ornamentech...

Není divu, že Puškinův veršovaný...

Šosák kvete v každém věku

S operou Výlety páně Broučkovy byly...

Výkřik týrané dívčí...

Kdyby někdo změřil ty veletoky krve...

Učebnice loutkářství aneb...

Naivní divadlo letos slaví 65....

Kritický žebříček 19/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Naháči, skákači a mluvič

Festival 4+4 dny je hodně speciální...

Tělo zuřivě toužící...

Dvakrát jsme se nyní setkali s tvorbou...

Chaos v chaosu

Projekt Divadla VOSTO5, VerTeDance a...

Tajemství Václaváku

Druhé město – společný projekt...

Rozhovor

Daniel Špinar: Nemám rád...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kauza

Kontext

Než čas pohádky přebere

Když sáhnou dnešní děti po...

Vivat Homeland, Lundová a...

Úvahy posttelevizní

Zemřel Lanďák! Hrál ve...

Pavel Landovský (11. září 1936...

Ve Vídni šly hodiny jinak

To, že zemřel Pavel Landovský, jsem...

De Paulus Landyus nil nisi...

Pavel Landovský (dál jen PL)...

Burza

Fagi a divadlo

Vy jste skladatel?

Dva skladatelé, dva Magoři

Došlo do redakce

Gabriel Chevallier: Zvonokosy (3CD,...

3LO3

V říjnu se konaly volby, listopad je...

Členství v HA

Herecká asociace informuje

Východočeské divadlo...

Divadla regionů

Rejžek píše Justovi

Střihnu jinam. Po Petru Skoumalovi...

Zahraničí

Ljubimov? Ljubimov!

Stručný obsah příspěvku zde není...

Paralelní otázky aneb...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Brookův koberec v Turecku

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Výročí

Výročí 16.–30. listopadu

Malík Jan, sólista opery (16. 11....

Paměti, záznamy, deníky

Bylo nás pět a půl –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 19/2014



Obsah,