Články autora: Zdeněk Potužil
Politikum, divadlo a dějiny
České divadlo možná potkal zázrak. Dora Viceníková s Janem Mikuláškem a s novým ředitelem Petrem Štědroněm se přestěhovali z brněnské Reduty do Divadla Na zábradlí. A s nimi i šest inscenací.
Drahý Marku
Kdyby ti mocní dali práci a nenechali tě ve štychu, kdyby tví blízcí ti byli o trochu blíž, nemusel jsi zemřít a utopit se ve vlastní samotě... Řeč nad rakví herce Marka Ronce.
Vzpomínky Matěje Kuře IV
9/2013 Když jsem tam přišel, vyfasoval jsem dva záskoky a Evald Schorm mě pak obsadil do Hrabalovy Příliš hlučné samoty. Pro mě bylo Zábradlí už od školy vysněné divadlo, ale postupně mě přestalo zajímat: nedali hrát, a to je pro herce smrt.
Poslední komentáře
- on Zemřel Dalibor TolašMilý příteli, byl jsi vznešený umělec, skvělý kama…
- on Smíchu a potlesku bylo dost, výjimečných inscenací méněPan Jan Kolář by měl asi zkusit jinou profesi. Ta…
- on Propadnout se do dušeNo jo, rovných 15 let, máte pravdu. Ale chtěl jsem…
- on Jak se přivlastňují kultyPříšerný žvást. Který je o jediném - o přivlastněn…
- on Propadnout se do dušeZjevnou skutečnost, že jedním z podstatných inspir…
- on Postřehy Divadla Kámen (No. 28)Jelikož jsem o inscenaci psal, viděl ji dvakrát a…
- on Zemřel Aleš FuchsOdpočívej v pokoji, otče! Pokračuji v umělecké ces…
Vzpomínky Matěje Kuře III
8/2013 Největší výhoda Činoherního studia spočívala v tom, že sídlilo mimo divadelní centrum a Jaroslav Chundela toho, že na nás není z pražského divadelního pupku tolik vidět, dokázal chytře využít. Dramaturgicky i personálně si troufal postupovat na tu dobu začínající...
Vzpomínky Matěje Kuře II
7/2013 Zdeněk Potužil / Zdeněk Dušek
Vzpomínky Matěje Kuře I
6/2013 „Legenda“ Zdeněk Potužil, jak o sobě s oblibou říká, spoluzakladatel Divadla na okraji, patřícího do z tzv. hnutí studiových divadel 70. a 80. let minulého století, vyzpovídal Zdeňka Duška z tehdejšího hereckého souboru.
Potužíraviny (No. 13)
Milá paní doktorko filozofie, Hanko Žárská... Adresa: Divadlo v Dlouhé, deponované pracoviště Klub mladých diváků
Potužíraviny (No. 12)
Štěpán zahučel: Rubín, to je krásné sovětské slovo. Rudé, takové diamantové... A tak od 2. října 1972 se sklepní divadýlko na Malostranském náměstí jmenuje Rubín.
Potužíraviny (No. 8)
Milá Lucie, konečně jsem byl po 11 letech na tvém Oidipovi.
Potužíraviny (No. 7)
Dobré zprávy a jedna špatná. O Acid House v Dejvickém, Hamleteenovi v Plzni, Ponících slabosti Na zábradlí a o tom, kdo řval smíchy.
Potužíraviny (No. 5-6)
O podávání ruky a o tom, co mě vytáčí.
Chvála oplzlosti
Dvě svalnatá stehna přilnula ke slizké kůži obludy jako pijavky – spojili se v dlouhém, cudném a ohyzdném spáření – Měla stejné názory jako já! Viděl jsem svou první lásku! / Mé oči se zalévají hojnými slzami a nejsem s to pokračovat, neboť...
Potužíraviny (No. 4)
Čí je to město aneb Praha patří malým obzorům.
Potužíraviny (No. 3)
Viděl jsem dva bláboly aneb Má ještě divadlo šanci na obyčejný příběh?
