Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Aurora Lubos: Čekám, až mě něco praští do hlavy

V rámci off-programu plzeňského festivalu Divadlo pozval spolek Johan na nádraží Jižní předměstí / Moving Station polskou performerku Auroru Lubos s inscenací o válce, konfliktu, nebezpečí a utrpení Welcome/Witajcie.

Jsou to takové drobné situace… Aurora Lubos v performanci Akty FOTO JAKUB DZIURKIEWICZ

V Česku vás zatím neznáme. Mohla byste se představit?

Vyrůstala jsem ve Slezsku v umělecké rodině. Můj otec je výtvarník, takže umění bylo v naší rodině neustále nějak přítomno. Velkou část dětství jsem strávila ve studiu svého otce, pod stolem, v hromadě papíru, kde jsem si hrála, kreslila a inhalovala vůni terpentýnu. Otec často maloval v noci a já ho slyšela pracovat. Nezapomenu na hlasité klapání dřeváků po podlaze. Bylo to vzrušující a současně stresující, protože občas – když se mu něco nedařilo – dával své emoce nevybíravě najevo. V té době jsem ještě netušila, jak bolestná může být tvorba, a bála jsem se ho. Další mou učitelkou ve smyslu citlivosti a empatie, což je pro mě podstatná složka toho, o co se snažím, byla má babička. Byla skvělá kuchařka, umělkyně velkého srdce. Když jsem ve stresu, vybavuju si vůně její kuchyně, chutě jejích jídel. Vždycky mě dokázala uklidnit, dopřát mi pocit bezpečí. Tak ve mně budovala smysl a citlivost k malým věcem a událostem všedního života, které obvykle nevnímáme. V takové rodině jsem vyrůstala. Má sestra je herečka, bratr sochař a já sólová performerka zabývající se fyzickým divadlem. I když si někdy myslím, že bych byla možná víc užitečná jako doktorka nebo zdravotní sestra.

Studovala jste nějaké umělecké disciplíny?

Během střední školy jsem objevila tanec a vrhla se do nejrůznějších aktivit spojených s pohybem. V té době bylo velmi nesnadné najít v Polsku taneční školu. Pod termínem contemporary dance si lidé představovali jen nějaké plazení a zmítání. Naštěstí nedaleko, kde jsem žila, existovalo Slezské taneční divadlo. Bylo to jedno z prvních míst, kde bylo v Polsku možné se učit současnému tanečnímu divadlu, získávat zkušenosti, vidět soudobé taneční skupiny a jejich produkce, tedy získat nějaké ponětí o této formě umění. Přesto jsem se zprvu na profesionální dráhu necítila a začala na Slezské univerzitě raději studovat filosofii. Na univerzitě jsem ale dlouho nezůstala, cítila jsem se tam ztracená, nic mě s tím oborem nespojovalo. A vrátila jsem se k tanci. Stala jsem se elévkou Tanečního divadla v Gdaňsku. Získala jsem tam profesionální zkušenosti, ovládla jsem řemeslo a nakonec jsem ve skupině tančila tři roky. Poté jsem na patnáct let zakotvila v britském Vincent Dance Theatre v Brightonu a začala jsem se tam zabývat sólovými produkcemi. Současně jsem studovala malbu na Akademii výtvarných umění v Gdaňsku. Postupně můj zájem o „čistý“ tanec zeslábl a hledala jsem jiné formy vyjádření. Zjistila jsem, že pohyb sám o sobě nestačí, a začala jsem do svých produkcí víc a víc zapojovat výtvarné umění. Dnes – dalo by se říci – jsou mé performance na hraně fyzického divadla, vizuálního umění a filosofických úvah o světě a životě. Svým způsobem jsem tak opsala kruh a vrátila se na začátek. Umění, které dělám, vnímám jako směs více disciplín a forem.

Jaká témata si vybíráte a proč?

Potřebuju, aby mě něco praštilo do hlavy. Nebo aby se to dotklo mého srdce. Tím „něčím“ myslím téma. Pak o něm shromáždím co nejvíce informací a začínám připravovat koncept budoucí produkce. Například ve své předchozí performanci Acts, jež se zabývala domácím násilím, byl tím spouštěčem článek v novinách. Poté jsem shromáždila skutečné příběhy obětí domácího násilí, připravila jsem několik workshopů se ženami a dětmi, které kvůli domácímu násilí opustily domov, shromáždila jsem spoustu dopisů a příběhů, v nichž lidé sdíleli své životní zkušenosti. S touto dokumentací o intenzivní tiché bolesti jsem se posunula k tomu, abych pro vyjádření toho všeho nalezla výslednou formu své performance.

Z performance Nůž, koně a schody uvedené na Gdaňském festivalu tance v roce 2012 FOTO archiv

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Když se mi podaří přimět diváky a spolupracovníky k přemýšlení nad tím, co a proč dělám. To má pro mě největší hodnotu. Na formě a způsobu vyjádření, které zvolím, mi nezáleží. Nástroji, které mám k dispozici a které používám, jsem se během let naučila navázat kontakt v podstatě s kýmkoli, v nejrůznějších situacích a na nejrůznějších místech. Jsem šťastná, když se mi podaří rozesmát děti v utečeneckých táborech nebo získat důvěru někoho, kdo nikdy předtím nebyl schopen se otevřít a veřejně sdílet své pocity… Jsou to takové drobné situace, které pro mě znamenají malé zázraky, poklady mého života.

Do Plzně jste přijela se svým sólem Welcome/Witajcie

V této produkci mě zajímá lidská bytost, která si užívá bezpečí a přitom odmítá akceptovat druhé, kteří se snaží uniknout válečnému konfliktu, ohrožení, smrti a hladu. Zajímají mě situace ve chvílích konfliktu, nebezpečí a utrpení. A také to, co by ti nakrmení šťastní Západoevropané cítili, kdyby se ocitli v takové situaci, a co cítí dnes vůči lidem, jejichž denní realitou je boj o život.

Jak vás napadlo udělat představení o uprchlících?

Byla to má reakce na situaci lidí, kteří umírali na moři, na mnoho zmařených životů v Lampeduse. Psala o tom tehdy všechna média. Bylo nesnesitelné a bolestivé vidět, že se i dnes dějí takové věci a že se ozývají hlasy proti lidem, kteří utíkají před válkou, hladem, smrtí. Že neexistují empatie ani pouhá lidskost. Byla a je to také má odpověď na současnou situaci v Polsku, na to, jak se u nás lidé dívají na problém uprchlíků. Polské hranice jsou pro ně zavřené, neúčastníme se relokačního programu. Nastoupila jsem jako dobrovolnice do jednoho uprchlického tábora na hranici Rakouska a Slovinska, kde jsem viděla, jak se s uprchlíky zachází. Bylo to před dvěma lety, ale pořád se mi v mysli vynořují jejich tváře, stále nemohu pochopit, co se to s námi děje. Co se stalo, že se tolik diskutuje o tom, zda vykonat jednoduchý akt pomoci vůči někomu, a to v zemi, jako je Polsko? V zemi, které se v průběhu historie dostalo mnohé pomoci. Takže své představení jsem částečně vytvořila i ze studu.

Jste – zdá se – společensky velmi angažovaná…

Myslím, že člověk – a umělec obzvlášť – nesmí stát stranou společenského dění. Jedním z prvků mého plzeňského vystoupení byla i videodokumentace mé performance Z vody, která se odehrála na pláži v Sopotech v říjnu loňského roku na Den solidarity s uprchlíky. Byl to můj komentář k imigrantům umírajícím na moři. Jejím smyslem bylo ukázat Polákům hmatatelné obrazy utrpení imigrantů, zvýšit jejich empatii k těmto lidem a situacím, ve kterých se ocitají. A to je i smyslem mé plzeňské produkce. Zaujmout a vtáhnout do této problematiky české diváky. Proto jsem přijela.

Co chystáte?

Žiju mezi poli s dvěma dětmi, jedním partnerem, jednou kočkou a dvěma psy. A čekám, až mě zase něco praští do hlavy…

Myslím, že umělec nesmí stát stranou společenského dění… Aurora Lubos během příprav performance Welcome/Witajcie, kterou uvedla v Plzni FOTO AGNIESZKA SADOWSKA

Aurora Lubos

(1977 Tarnowskie Góry, Polsko) Nezávislá polská performerka a výtvarnice svou tvorbou spojená s městem Gdaňskem a současnou britskou taneční scénou. Je autorkou řady sólových představení, která se zabývají aktuálními tématy dneška. Působila mimo jiné v Dance Theatre Gdaňsk, Dada von Bzdülöw a divadelní skupině Zak Club. Od roku 2000 spolupracovala s prestižní britskou taneční skupinou Vincent Dance Theatre, se kterou hostovala v USA, Kanadě, Itálii, Německu, Španělsku a Skotsku. Spolupracovala také s Avim Kaiserem, Leszkem Bzdylem, Melissou Monteros nebo Tatianou Baganowou. V současné době žije a pracuje střídavě ve vesnici Skarszewy na jih od Gdaňsku a v britském Brightonu.

Z dosavadních prací uveďme původní sólové inscenace Zanzibar, Nedokončený, Nůž, koně a schody, Akty, Svoboda; instalace / performance Akt 1, 4 rohy, Akt na dwie – Ostatki, Bez domu; a autorské fyzické animace série Winter 2010.

  • Autor: Jana Soprová
  • Publikováno: 03. října 2017

Komentáře k článku: Aurora Lubos: Čekám, až mě něco praští do hlavy

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 4/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


20. 2.–5. 3. 2018

Číslo 4/2018 (20. 2.–5. 3. 2018)

Obsah čísla 4/2018

Slovo ...

V povolební kocovině

Tak se vám svěřím. Ani tři týdny...

Dotazník

Tereza Volánková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Ceny Thálie s Václavem...

Herecká asociace oznámila zásadní...

Fejeton

Divadlo pije!

Divadlo žije! Divadlo pije! Fenomén...

Názor

Jak v Národním divadle...

Myslel jsem, že stoletým výročím...

Kronika

Jednou větou

Na piazzetě Národního divadla (nám....

Kritika

Jeviště plná techniky a...

Plzeňské Divadlo J. K. Tyla nabízí...

Příroda proti kultuře

Divadelní spolek Tygr v tísni se v...

Smutná válečná romance

Novelu Petr a Lucie napsal Romain...

Krejčík by se nezlobil

O’Caseyho Pension pro svobodné pány...

Zrození, život, smrt

DUP39, tedy podzemní sály a zákoutí...

Nenechat se sbalit do Ikea...

Hra Burgtheater (1983) Elfriede Jelinek...

Trochu si zahajlujeme a...

Činohra pražského Národního divadla...

William Shakespeare, Klatův...

Jan Klata je prvoligový evropský...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 4/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Dotkni se komedie a zazpívej

Na pardubickém GRAND Festivalu smíchu...

Rozhovor

Ivana Uhlířová: Vůle,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Felix Koch a Nathalie Frank:...

Rozhovor se zástupci sdružení LAFT...

Kontext

Hmyz na divadle a u voleb

Světoznámý český výtvarník Jan...

Co s tím ministr kultury...

Ministra kultury v demisi Ilji Šmída...

Burza

Ceny Thálie 2017

Herecká asociace informuje

Divadlo 1918–2018

Rudozelený anton pro EFB Aprílové...

Podoby – Brambory

Stručný obsah příspěvku zde není...

Sbírka trofejí

Národní muzeum informuje

O zapomenuté hvězdě operety

Dlužíme vzpomínku paní Dagmar...

Zahraničí

Divadlo v troskách –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Jan Klata: Teď a tady budu...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřel

Jiří Laštovka (21. 7. 1978 České...

O zapomenuté hvězdě operety

Dlužíme vzpomínku paní Dagmar...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Payanoia: Pajány CD Galén, 42:07 min....

Postdramatično, kam se...

Někdy se to prostě stane. Nad...

Obrazem

Konkurs Fotografii Teatralnej

V Polsku se již třetím rokem koná...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XIII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 4/2018



Obsah,