Arsilda jako existenciální drama
Po premiéře a jediné repríze se inscenace Vivaldiho opery Arsilda, královna pontská rozjela z Bratislavy na turné po francouzských operních domech.
Václav Luks dirigoval i z jeviště uzavřeného vysokými stěnami FOTO PETRA HAJSKÁ
Ve spletitém příběhu o královských dvojčatech Lisey a Tamesovi se téměř každý vydává za někoho jiného, řetězí se záměny a omyly, jenže z nich neplyne, jak bývá zvykem, komika, ale trýznivá nejistota. Příběh není až tak podstatný, ale libreto, a zvláště pak jeho proměna v hudební drama, přináší řadu moderně vyznívajících sentencí na téma lásky, věrnosti, přetvářky či zrady. V pocitu krize identity, deziluze a manipulace je Arsilda naprosto moderním existenciálním dramatem.
Takto ji také ztvárnil režisér David Radok. Inscenace začíná sice jako barokní divadlo se vším všudy, od historických kostýmů až po hereckou gestiku a choreografii, ale od prvních momentů barokní autenticitu narušují drobné náznaky napovídající, že historická forma je jen východiskem k vyjádření vztahů a situací ryze dnešních. Postavy operu končí v současných kostýmech, k nimž se propracovávají postupně, logicky, nikoli vnější aktualizací. Kdyby příběh pokračoval, možná by skončily v téže univerzální a zlidšťující nahotě, jako jejich předobrazy na oponě. Závěrečný sbor a happy end nahradila zopakovaná Liseina árie, jíž se dění opery intimně až bolestně vytratilo do naprostého ticha.
Radok uzavřel veškeré dění do potemnělého pokoje se strohými, vysokými zdmi. Plastové židle svou průhledností nikterak neruší prostor dotvářený nádherným svícením i způsobem aranžmá, včetně hravé a situačně funkční choreografie. Postavy tu jako ve vězení prožívají své trýzně z pokřivených vztahů, do nichž se zamotávají čím dál zoufaleji jako mouchy do lepkavé pavučiny lží a výčitek. Za občas otevíranými okny je arkadická krajina pestrých barev a tvarů, nedosažitelný ideál, který je možné zahlédnout jen skrze krátká, touhyplná nazření.
Pro Radokovu práci je typické, že každou postavu modeluje individuálně, skrze konkrétní výraz vtělený do hlasu, herectví, pohybu, gest konkrétního pěvce. Proto každá postava působí velmi celistvě a lze s ní prožívat její konkrétní lidský osud a emoce. Úzce se na tom s Radokem podílí Václav Luks, který s interprety stejně citlivě modeluje každou árii i recitativy v dokonalém výrazu a zvukovém souladu s orchestrem i děním na scéně. V Luksově podání se i dlouhé da capo árie mění v požitek z melodického a harmonického bohatství Vivaldiho hudby. Více než tříhodinová opera ani na chvíli nenudí.
Všech sedm pečlivě vybraných sólistů tvoří typově i pěvecky vyladěný mezinárodní ansámbl: Lucile Richardot sugestivně lavíruje mužsko-ženskou identitou Lisey, s jejím barevným kontraaltem kontrastuje lehký soprán Lenky Máčikové (Mirinda) i lyrický mezzosoprán Olivie Vermeulen (Arsilda). Kontratenorista Kangmin Justin Kim zvýraznil věrolomnost milence Barzane, působivého Tameseho stvořil tenorista Fernando Guimarães, hloubku ansámblů stvrzuje bas Lisandra Abadieho (Cisardo), zamotanou skupinu milenců uzavírá Helena Hozová (Nicandro).
Arsilda je mezinárodní projekt dovedený do všech detailů, jimiž dosáhl dokonalosti. Včetně kvalitního bratislavského programového bulletinu a k premiéře vydaného italsko-slovenského libreta. Lze jen litovat, že se opera pražského Národního divadla Arsildy zřekla, a propásla tak další krok na své, zatím hodně dlouhé cestě do operní Evropy.
Slovenské národné divadlo, Bratislava, Opéra de Lille, Les Théâtres de la Ville de Luxembourg, Théâtre de Caen, Château de Versailles Spectacles, Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 – Antonio Vivaldi: Arsilda. Hudební nastudování Václav Luks, režie a scénografie David Radok, výtvarník Ivan Theimer, kostýmy Zuzana Ježková, choreografie Andrea Miltnerová, light design Přemysl Janda. Novodobá premiéra 9. března 2017 v Nové budově SND, Bratislava.
Komentáře k článku: Arsilda jako existenciální drama
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
