Popravdě: mé očekávání od tohoto vydání Tobogánu bylo veliké – a také mě do značné míry nezklamalo. Pomineme-li Ladislava Pavluše a Zuzanu Drotárovou, osoby nenuceně, přirozeně vystupující, šlo vskutku o setkání „třetího druhu“ – byť tedy nakonec v jiném rozvržení sil, než jak jsem původně odhadoval. Pořadu dominoval Aleš Cibulka. Moderátor zpěvavého hlasu (podobného jako měl kdysi Gott), pečlivé dikce a promyšlené temporytmické práce s řečí. Jeho výrazově „saturovaný“ projev, který svou artistností nabývá rázu až jistého hereckého výkonu, je blízký konferenciérství Jaroslava Someše či Alfréda Strejčka. Cibulka je však ještě o krok před nimi: jeho neutuchající vlezlé nadšení a snaha bavit diváky z něj dělají skutečný – jak to nazvat – umělecký úkaz. Ve zmíněném Tobogánu nicméně Cibulkovi zdárně sekundoval Jan Adam – Gottův fámulus, vocilkovsky opěvující Gottovu osobu a jeho počínání. Bylo pozoruhodné, jak Cibulka i Adam důsledně hovořili o Karlu Gottovi jako takovém, nikoli jen o jeho tvorbě, jak by se snad – i s ohledem na Gottovu přítomnost v pořadu – slušelo. Způsob jejich oslavování Karla Gotta měl doslova a do písmene ráz zbožšťování a vrcholné číslo obou pánů – jakoby nenápadné (aby Gott neslyšel) špitání si „pikantností“ z jeho života – představovalo skutečnou kvintesenci trapnosti. Vedle obou těchto osob působil samotný Karel Gott vlastně docela nenápadně. Jedenasedmdesátiletý umělec s chraplavým (opotřebovaným) hlasem, otec dvou malých dětí vystupoval jako usedlý, unavený kocour. Ve svých promluvách se vystříhal pseudofilosofického blábolení či narcisistního sebeopájení, hovořil k věci, drobnými vtípky povětšinou odlehčoval a shazoval Cibulkovy a Adamovy tirády. Byl vlastně najednou, ve svém stáří, celkem sympatický…

Rozhlasový pořad Tobogán, tak jako ostatně celá ČRo 2 – Praha, je určen pro, řekněme, obyčejné lidi a má (pekelně) usedlý ráz. Nic proti tomu. Ale pravidlo „mít vkus“ by myslím měly dodržovat všechny naše veřejnoprávní stanice.