Georges Feydeau je u nás znám zejména jako autor velkých, situačně bohatých a dokonale komponovaných frašek. Ve své pozdní době vytvořil několik aktovek, jež se omezují na kruh rodiny a odhalují její skryté hrůzy. Nemilosrdně i komicky. Středem bývá manželská dvojice v poněkud nezvyklé situaci, do níž jsou bezděčně vtaženy další figury, jichž se to více nebo méně týká nebo netýká. Do obchodního jednání o dodávce nočníků pro armádu proniká spor o to, jak donutit maličkého, leč vzpurného Tota pozřít projímadlo. Nepodaří se to ani rodičům ani důstojně uvážlivému prezidentu státní zkušební komise, takto Jiřímu Wohankovi. Mimochodem: název Dáváme děťátku klystýr! není sice přesný, ale zní tak pěkně a natolik odpovídá starorakousko-české tradici, že by byla škoda jej upřesňovat.

Ve druhé aktovce „Kašlu na to!“, řekla Hortensie odsekla služka své diktátorské paní pochopitelně Kašlu na to! a ta jí dala výpověď. Malicherný spor osudově zasáhne do lékařské praxe pilného zubaře.

Hádky patří většinou k běžné manželské gymnastice. Když však dosáhnou kritické hustoty a pozitivní náboj vztahu už vyhasl, stává se z nich hra likvidační. Spěšné provedení anatomie tohoto úkazu předpokládá vhodnou volbu spoluhráčů, vlastně protihráčů. Režisérka Hana Burešová, která dvojici aktovek s přehlednou bujností nastudovala v Divadle v Dlouhé, volila obsazení výrazně kontrastní. Výrobci nočníků Follavoinovi – mohutnému Tomáši Turkovi přidělila za partnerku křehkou, ale neúnavnou, hlasově pronikavě pištivou Magdalenu Zimovou. Drobný zubař Follbraguet – Pavel Tesař pak musí čelit vysoké a energické Marii Turkové.

Příležitosti nejsou ovšem rovnoměrné a podle očekávání dominuje v první aktovce Magdalena Zimová prudkými proměnami útočné i dojímavé taktiky, libovolným hromaděním argumentů, trumfy a triumfy neodolatelné „ženské logiky“. Nepřehlédneme ji ani v okrajové roličce druhého kousku, kde nenápadnými prostředky tvoří němý, avšak výmluvný mimický komentář k situaci. Zde ovšem nad ostatní vyniká svým přísně účelným a uměřeným projevem zubař Pavel Tesař. Přesně plní své lékařské úkony a své mučivé pocity přenáší na ubohé pacienty, z nichž bojácný Wohanka trpí stejně přesvědčivě a legračně jako neurotický Turek. Každý po svém.

Tesař dokázal jemně diferencovat jednotlivé fáze psychologického vývoje od bezmocné pasivity a rezignace před bojovností svého protějšku přes jímavou sympatii k propuštěné služce Hortensii (v krajně civilním pojetí Heleny Dvořákové) až ke vzdoru a vzpouře, kdy pošle nevěrnou manželku k čertu a odchází z domu. V ordinaci „úpí rozdělaný“ pacient: Bože můj, bože můj, co jsem komu udělal?

Ale málem bych zapomněl na něco, na co zapomenout nelze. S dětskými herci nejsou většinou dobré zkušenosti. Ale Burešová to s dětmi umí. Malý Matěj Převrátil si počíná v roli vytrvalého odpírače projímadla jako skutečný herec. Jeho Toto s roztomilou přidrzlostí, potměšilou vynalézavostí a škodolibým humorem zdolává všechny pokusy ohrozit dětská práva a z úporného boje proti všem vychází jako absolutní vítěz. Inu, budoucnost patří nezletilým!

Georges Feydeau neprodukuje pouhou legraci. V lehčí žánrové poloze se blíží psychologické anatomii manželských vztahů, jak ji o dvě desetiletí dříve provozoval August Strindberg v aktovkách Hra s ohněm nebo Věřitelé. Ostatně se švédským klasikem sdílí i poněkud nerudný (trpkou zkušeností podmíněný) vztah k ženám. Snad mu to ženy ve jménu dobré zábavy odpustí.

Divadlo v Dlouhé Praha – Georges Feydeau: Dáváme děťátku klystýr! / „Kašlu na to!“, řekla Hortensie. Překlad Roman Císař. Úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna David Marek, kostýmy Hana Fischerová, hudba Jan Vondráček. Česká premiéra 16. března 2010.