KRITIKA 8/2010
Anatomie manželské hádky
Georges Feydeau je u nás znám zejména jako autor velkých, situačně bohatých a dokonale komponovaných frašek. Ve své pozdní době vytvořil několik aktovek, jež se omezují na kruh rodiny a odhalují její skryté hrůzy. Nemilosrdně i komicky. Středem bývá manželská dvojice v poněkud nezvyklé situaci, do níž jsou bezděčně vtaženy další figury, jichž se to více nebo méně týká nebo netýká. Do obchodního jednání o dodávce nočníků pro armádu proniká spor o to, jak donutit maličkého, leč vzpurného Tota pozřít projímadlo. Nepodaří se to ani rodičům ani důstojně uvážlivému prezidentu státní zkušební komise, takto Jiřímu Wohankovi. Mimochodem: název Dáváme děťátku klystýr! není sice přesný, ale zní tak pěkně a natolik odpovídá starorakousko-české tradici, že by byla škoda jej upřesňovat.
Ve druhé aktovce „Kašlu na to!“, řekla Hortensie odsekla služka své diktátorské paní pochopitelně Kašlu na to! a ta jí dala výpověď. Malicherný spor osudově zasáhne do lékařské praxe pilného zubaře.
Hádky patří většinou k běžné manželské gymnastice. Když však dosáhnou kritické hustoty a pozitivní náboj vztahu už vyhasl, stává se z nich hra likvidační. Spěšné provedení anatomie tohoto úkazu předpokládá vhodnou volbu spoluhráčů, vlastně protihráčů. Režisérka Hana Burešová, která dvojici aktovek s přehlednou bujností nastudovala v Divadle v Dlouhé, volila obsazení výrazně kontrastní. Výrobci nočníků Follavoinovi – mohutnému Tomáši Turkovi přidělila za partnerku křehkou, ale neúnavnou, hlasově pronikavě pištivou Magdalenu Zimovou. Drobný zubař Follbraguet – Pavel Tesař pak musí čelit vysoké a energické Marii Turkové.
Příležitosti nejsou ovšem rovnoměrné a podle očekávání dominuje v první aktovce Magdalena Zimová prudkými proměnami útočné i dojímavé taktiky, libovolným hromaděním argumentů, trumfy a triumfy neodolatelné „ženské logiky“. Nepřehlédneme ji ani v okrajové roličce druhého kousku, kde nenápadnými prostředky tvoří němý, avšak výmluvný mimický komentář k situaci. Zde ovšem nad ostatní vyniká svým přísně účelným a uměřeným projevem zubař Pavel Tesař. Přesně plní své lékařské úkony a své mučivé pocity přenáší na ubohé pacienty, z nichž bojácný Wohanka trpí stejně přesvědčivě a legračně jako neurotický Turek. Každý po svém.
Tesař dokázal jemně diferencovat jednotlivé fáze psychologického vývoje od bezmocné pasivity a rezignace před bojovností svého protějšku přes jímavou sympatii k propuštěné služce Hortensii (v krajně civilním pojetí Heleny Dvořákové) až ke vzdoru a vzpouře, kdy pošle nevěrnou manželku k čertu a odchází z domu. V ordinaci „úpí rozdělaný“ pacient: Bože můj, bože můj, co jsem komu udělal?
Ale málem bych zapomněl na něco, na co zapomenout nelze. S dětskými herci nejsou většinou dobré zkušenosti. Ale Burešová to s dětmi umí. Malý Matěj Převrátil si počíná v roli vytrvalého odpírače projímadla jako skutečný herec. Jeho Toto s roztomilou přidrzlostí, potměšilou vynalézavostí a škodolibým humorem zdolává všechny pokusy ohrozit dětská práva a z úporného boje proti všem vychází jako absolutní vítěz. Inu, budoucnost patří nezletilým!
Georges Feydeau neprodukuje pouhou legraci. V lehčí žánrové poloze se blíží psychologické anatomii manželských vztahů, jak ji o dvě desetiletí dříve provozoval August Strindberg v aktovkách Hra s ohněm nebo Věřitelé. Ostatně se švédským klasikem sdílí i poněkud nerudný (trpkou zkušeností podmíněný) vztah k ženám. Snad mu to ženy ve jménu dobré zábavy odpustí.
Divadlo v Dlouhé Praha – Georges Feydeau: Dáváme děťátku klystýr! / „Kašlu na to!“, řekla Hortensie. Překlad Roman Císař. Úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna David Marek, kostýmy Hana Fischerová, hudba Jan Vondráček. Česká premiéra 16. března 2010.
20. 04. 2010



Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).