25. MF DIVADLO: Up & Down (No. 7)
Skutečný zážitek z něčeho, co jsem dosud neznal, mě na festivalu nepotkal. Bohužel jsem neviděl Zločin a trest v adaptaci a režii Michala Dočekala budapešťského Vígszínházu, ani inscenaci Klid rumunského Národního divadla Targu Mures.
Up
Ke svým nejlepším objevům řadím Bláznovy zápisky. FOTO archiv divadla
Ke svým nejlepším objevům řadím Bláznovy zápisky v detailně promyšlené a provedené one man show Tamáse Keresztese v produkci Katona József Színház. Brilantní kousek tradiční jevištní poetiky, pro mne však příliš odtržený od věcí, které mne v současnosti znepokojují.
A pak podivuhodnou inscenaci Smutek bruselského souboru Die Fräulein (Kompanie), která vypráví příběh ze soudobé Evropy zmítané krizí společnosti, zločinem prolezlou politikou a trpící obavami o existenci tváří v tvář imigrační vlně. Příběh o logickém a nenápadném vzniku korupce a o způsobu, jakým prorůstá celým společenstvím stejně jako kdysi fašismus – za hrozný stav společnosti mohou ti malí ustrašení občánkové, kteří usedají na vějičku politických slibů. Průběžné dokumentování a zveřejňování jevištního dění kamerou tu není samoúčelnou módou, je základem prosté až inzitní jevištní poetiky, dává nahlédnout do interiérů, v nichž se lidé skrývají před světem, i do jejich hlav obtížených výčitkami svědomí. Je to trochu zjednodušené, na mně s přílišnou dávkou severského mysticismu poplatného populárním severským krimi, místy trochu nelogické, ale to umím překousnout.
Opět skvělé bylo provedení Bludiště seznamů i Nory.
///
Down
Něco plkají o soukromých bolístkách (Vše o mé matce, Teatr Łaźnia Nowa). FOTO archiv festivalu
K horšímu už řadím všechno ostatní. Protrpěl jsem obě polské inscenace – něco plkají o soukromých bolístkách (Vše o mé matce, Teatr Łaźnia Nowa) a přeceňují polského skladatele Tomasze Sikorského (Holzwege) formou pseudodokumentárního divadla. Rezignace na jevištní prostředky je podle mne stejně nesmyslná, jako by hudba stavěla jen na záznamu běžných hluků z ulice. K nevydržení otravné a falešné.
Schematické a funkčně k ničemu byly i vzpomínky na reálný socialismus Na slepičích křídlech Bratislavského bábkového divadla. Dost pochybuji i o Měsíci nad řekou ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti – nikoli o snaze převést hru do jiné logiky a poetiky, ale o nedomyšleném a nedotaženém způsobu, jakým to režisérka Anna Petrželková učinila. U vchodu do hlediště se šířila zpráva, že až se vyblázní první polovina představení, přijde solidní dobré divadlo – podle mého tomu bylo přesně naopak.
///
Ostatní odpovědi ankety Up and Down 24. Mezinárodního festivalu Divadlo Plzeň 2017:
25. MF DIVADLO: Up & Down (No. 1)
25. MF DIVADLO: Up & Down (No. 2)
25. MF DIVADLO: Up & Down (No. 3)
25. MF DIVADLO: Up & Down (No. 4)
25. MF DIVADLO: Up & Down (No. 5)
25. MF DIVADLO: Up & Down (No. 6)
///
Festivalová zpravodajství z 24. Mezinárodního festivalu Divadlo Plzeň 2017:
Mozaika z Divadla Plzeň 2017 (No. 1)
Mozaika z Divadla Plzeň 2017 (No. 2)
Mozaika z Divadla Plzeň 2017 (No. 3)
Divadelní smrti aneb Festival DIVADLO Plzeň 2017
Komentáře k článku: 25. MF DIVADLO: Up & Down (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Josefe,
dovolíš-li, pokusím se s Tebou polemizovat. Konkrétně s Tvými „Down“.
Ať inscenace Vše o mé matce byla jakákoli, a já si také myslím, že se minula s místními diváky a určitě se mnou, nemohu vůbec souhlasit s tím, že by autoři „něco plkali o soukromých bolístkách“. Smrt matky, a to člověk nemusí být jen v tu chvíli mladý, je téma silné jako skála. I doba, o které se v inscenaci mluví a jíž se autoři snaží skrze své osobní téma a skrze své životy a nemoc matek reflektovat, byla morová právě jak rakovina – nebo ji tak aspoň oba vidí a je to dle mého relevantní podobenství. Že se formou tomuto tématu a názoru nedokázali přesvědčivě či důvěryhodně přiblížit, to s Tebou souhlasím a také myslím, že šlo o největší zklamání festivalu, či – možná – minutí se s naším prostředím.
O Holzwege (kde s Tebou zásadně nesouhlasím) jsem psal ve svých festivalových reportážích (viz: http://www.divadelni-noviny.cz/mozaika-z-divadla-plzen-2017-no-1) a budu v DN 16, tak se nechci opakovat.
A dost mne zaskočila (a vlastně zaujala) Tvá charakteristika Měsíce nad řekou Anny Petrželkové. Říkáš (rozumím-li Ti), že první část byla „solidní dobré divadlo“ a druhá „bláznivina“. Nic proti tomu, ale myslíš tím, že šlo po první půli ve stejném divadelním kódu pokračovat? A že by vznikla solidní dobrá inscenace? Podle mne byla v jistém smyslu bláznivina celá inscenace, ale bez druhé části by se té první nedalo porozumět. Jen díky ní se dá dle mého inscenace pochopit a vyložit – že jde o škleb nad generací rodičů generace Petrželkové (tedy nad lidmi maturujícími v dobách normalizace), nad dílem (či pohledem na svět) Fráni Šrmáka a současně že jde i o dost cynický (sebejízlivý?) pohled na inteligentní či dokonce intelektuální dívky-ošklivky. A současně je to vlastně pohled chápavý. Slávka je ve vší své šílenosti pozitivně laděná, dojemná, odvážná dívka. Tak aspoň inscenaci chápu a proto ji respektuju. Bez druhé části by – zdá se mi – ztratila opodstatnění.
01.10.2017 (0.26), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Inu, Vladimíre, často si nějak nerozumíme.
Stran smrti matky – jistě je to jedna z nejtěžších chvil lidského života, je to proto téma jistě přenosné, ale málo platné, ze soukromé oblasti. Zvláště v poetice inkriminované inscenace. Nic o době jsem z inscenace nevyčetl, možná je to moje chyba. Ale i kdyby – víc by mi zajímalo něco o dnešní době, tamta je mi, zvláště v této podobě, naprosto ukradená. Závidím ti schopnost se tak vcítit do inscenace.
K Měsíci nad řekou – tam přece vůbec nejde o „ošklivku“, ve hře rozhodně ne, a v inscenace nakonec také ne: kdyby to téma bylo tak strašlivě zúžené, jako že není, proč by „ošklivka“ odmítla dva nápadníky? Přinejmenším ten druhý byl přece atraktivní. Aby zafungovalo téma intelektuálky, která marně vyhlíží inteligentní protějšek, nesmí být její jednání determinované fyzickou „ošklivostí“. Když příklad zobecním: v inscenaci mi chybí logika jednání a motivací, mohl bych v konkrétech pokračovat.
Škleb nad generací rodičů? No pochybuji. A pokud ano, pak to rozhodně není tak zajímavé jako ve Šrámkově originálu.
A ty dvě odlišné poloviny: první si obludnou nadsázkou vystačila se základním sdělením, dokonce kdo nezná originál, možná nepochopí, oč jde. Druhá jen ukazuje, jak myslím sám připouštíš, že tou obludnou nadsázkou se nelze s divákem dostatečně domluvit, což ovšem z té první části dělá jen schválnost. Pro mně však byla formálně (poetikou, esteticky) snesitelnější obludná nadsázka, protože tu druhou část myslím herci neuhrají s dostatečnou přesností, včetně nečistot jevištní mluvy, dokonce vad řeči, s nimiž by herec na jeviště chodit neměl.
A to říkám přesto, že Slováckému divadlu velmi fandím a myslím, že si ve svém regionu vede dobře a má našlápnuto. Proto mu pochybnosti neuškodí, mohou mu jen prospět.
01.10.2017 (1.02), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
J.,
kéž by se někdo připojil, proto jsem tu diskusi otevřel. My dva si to můžeme vyříkat v redakci. Nicméně přiložím ještě pár polínek pod kotlík.
Doba ve Všem o mé matce je patrná neustále. Nejen deklarovaným datem úmrtí jedné z matek a dobou dětství obou autorů, ale už třeba betonovými bloky ve scénografii. Hovoří se o Černobylu, vidíme bourání domu ve stylu moderny oné „betonové“ doby apod. Současně se autoři vyjadřují i k dnešku, a to jak konkrétně (třeba oněmi nahrávkami jejich herečky v Americe, dialogy jako by během příprav inscenace, monologem druhé matky apod.), tak řekněme symbolickými obrazy a výstupy (např. sbírání hub, kosmonautka apod.). Jak to vše souvisí s tématem a děním, to už je jiná otázka, a zde se zřejmě shodnem, že je to příliš vágní, postavené na empatii, která se přenosem do jiné země, do jiného kontextu do velké míry (anebo zcela) vytratila.
Stran Měsíce nad řekou je opět časové určení zřetelné. Například konkrétní podobou třídy, ve které se koná abiturientský večírek. Jde o lavice i tabuli typické pro 60.-80. léta minulého století, dle omšelosti jde o „mrtvou“ třídu, její stav je okoralý. Z toho lze odvodit, o jaké rodiče, jakou generaci jde, a lze si dopočítat a je patrné i ze způsobu úpravy, že režisérka (či interpretační úhel pohledu) je v podstatě v pozici Slávky (jde o její pohled na svět). Ošklivka či přesněji korpulentní dívka, aspoň jak její obsazení a herecké vedení chápu, zastupuje drsný, jízlivý pohled na určitý typ dívek ve společnosti, ze které se svým intelektem vyčleňují, což je i ve Šrámkovi. Posun je v tom, že Slávku pronásleduje nejen její intelekt, kterým se vyvyšuje nad okolí, ale současně i tělesnost, erotika, jíž si možná neuvědomuje, možná je si jí naopak plně vědoma (toto je různými způsoby obsažené jak v první tak druhé části). Je nad okolí nadřazená (dialogy s matkou, scéna s učitelem hudby v první půli, setkání s Vilíkem v druhé) a současně touží po opravdovém vztahu, kterému ale tváří v tvář konkrétním lidem nevěří. Proto nápadníky odmítá. Ale nechci zde dělat výklad díla, spíš poukazuju na to, že z té inscenace se dá vyčíst hodně a to na konkrétním jednání a situacích. A ty se začasté do dění dostávají až v části po přestávce. Pokud by autorka zůstala v poetice té první části, dostala by se do podobných pozic, v jakých nechává své postavy David Drábek. Je to samozřejmě možné, ale za sebe si cením toho, když autor se snaží svým dílem komunikovat otevřeně(ji) a přímočaře(ji). Je tím dle mého srozumitelnější a dopad jeho díla přesnější, důslednější. Proto si oné inscenace cením, byť řadu výhrad (především stran herectví mužské části obsazení) s Tebou sdílím.
01.10.2017 (14.43), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Opravdu je to spíš podnět pro další názory.
Ano, ve všech třech případech lze z promluv a indicií určit dobu, v níž se příběh odehrává. Ale už ne ve významu, ve vztahu k tématu, postavám, událostem atd. Co navrhuješ je jen mechanické určení, ale k čemu to v těch inscenacích je?
V Měsíci nad řekou bych byl s tak jednoznačně stanovenou dobou opatrnější, myslím, že se především druhá polovina inscenace odehrává v současnosti, po logice, ve způsobu jednání postav a tak. Ale hlavně to pro inscenaci není důležité, o tu kterou dobu tam podle mého vůbec nejde, a považuji to za správné. Protože jde o traumata, která se v životě vracejí v různých „krizích“ mladého, středního a zralého věku.
A ještě ke Slávce: myslím, že si buď nemůže vybrat ženicha z řekněme intelektuálních důvodů, nebo o ni ženiši nemají zájem jako o „ošklivku“, jedno s druhým se však v logice jednání vzájemně vylučuje. Navíc to druhé v příběhu není pravda, má hned dva „nápadníky“, když to zjednodušíme – že by tak letěli na „ošklivku“? Tvoje konstrukce, obávám se, neodpovídá informacím, které inscenace přináší. Já to pojetí právě pro podle mého zmatené informace nepochopil.
01.10.2017 (23.13), , Trvalý odkaz komentáře,